Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz
Rocnik 0, pokus 1


ERROR na n-tou

Naproste fiasko akce 24h

Studeny dest ostre bicoval nocni krajinu a vitr se nemilosrdne vtiral pod kuzi, jen blesk obcas procisl temnotu... Asi takhle by se dala popsat nase velka drsnacka nevydarena vyprava, jejimz cilem bylo dopravit se behem 24 hodin po svych co nejdal od Brna. Ale zacneme od zacatku.

Uz dlouho jsme se pripravovali tuto akci podniknout a cele tydny jsme premlouvali cele sve okoli, aby slo s nami. Lec i pres nase nadseni se nam nikoho prekecat nepovedlo a tak jsme zustali sami, dva stari ostrileni vlci, kteri se hned tak neceho nezaleknou, Honza a Jura.

Popravde receno, takhle jsme se citil ja, jestli Honza - to nevim. Zastavil jsem se u jeho domu o pul seste a pln ocekavani jsme vybehl nahoru, kde se Honza obklopen rodinou teprve pripravoval. Pohrdave jsem se v duchu smal jeho prebytecne zatezi jako nahradnim kusum obleceni, baterce a teniskam. Plastenku jsem zavrhl jiz ve svuch deseti letech a toho, kdo ji nosil, jsem povazoval za slabosskeho. Ano, v tu chvili jsem se ve svych kanadach, bermudech a triku citil velice silny. A i na jeho rodice jsem se snazil pusobit dojmem, ze se mnou se mu nemuze nic stat. A tak jsme vyrazili.

V sest hodin jsme vysli z Pisarek smerem na zapad po modre znacce a jiz po nekolika uvodnich metrech jsme malem zabloudili, ale po chvili jsme se na spravnou cestu prece jen dostali. Take par uvodnich prehanek jsme preckali bez uhony a vesele jsme si vykracovali a povidali. Ale osudna chvile se jiz blizila.

Behem nasi chuze sice parkrat zacalo krapat, ale tomu jsme nevenovali pozornost, ale teprve kdyz jsme dosli do Zebetina tak to zacalo na ostro. Zacinajici prutrz mracen jsem jeste porad povazoval za prehanku, ale muj usmev se brzo zacal vytracet. Zatimco se Honza prevlekal do tepleho obleceni, plastenky a specialniho pozarnickeho klobouku, ja jsem citil, jak mi voda prosakuje i na ty nejintimnejsi casti meho mrznouciho tela. Ale sli jsme dal, Honza jako by si odskocil z hasicske vystavy PYROS a ja temer jako sileny nudista. Asi po hodine chuze se muj usmev zacal nejenom vytracet, nybrz primo tuhnout. Nekolikrat jsem musel odolavat pokuseni Honzu necim poradne tezkym prastit, pak ho zakopat a zmocnit se jeho plastenky, ale tak zoufaly, abych to udelal, jsem stale jeste nebyl. Naopak jsem si jeste pokousel dodavat odvahu zpivanim me jindy oblibene pisne "PRSI". Zpivat jsem ale prestal ve chvili, kdyz jsem s hruzou zjistil, ze mi me skrz na skrz prosakle a najednou o pet kilo tezsi bermudy zacinaji rozedirat kuzi na vnitrni strane stehna. Uz se mi to kdysi jednou stalo a myslenka na ranu otevrenou az do masa nebyla zrovna nejprijemnejsi.

Po ocku jsem se dival na Honzu a premyslel jsem, jestli to treba nechce vzdat, ale spokojeny vyraz v jeho tvari nasvedcoval tomu, ze doufam marne. A moje osobni pycha take jeste nebyla schopna navrhnout navrat zpatky. V tuto chvili jsme ale jeste sli lesem, takze jsme byli chraneni pred vetrem. Pote, co jsme ale vysli na sirokou otevrenou silnici, zdalo se byt vse jasne. Bolest ve stehne se obdivuhodne zvetsovala a tak jsem jiz skoro citil, jak se mi pod promocenym oblecenim zacinaji vytvaret krystalky ledu. Doba dalsiho meho preziti v takovem stavu a takovych podminkach se zmenila asi tak na dve hodiny. Uz jsem take zacal predstavovat jak me do modra zmrzle maso trhaji ledni medvedi.

Honza si ale nastesti zevnitr sveho skafandru vsiml meho zbedovaneho stavu a po debate jsme se rozhodli, ze se vratime. Pycha otrleho zalesaka byla v tu chvili zlomena. Nejblizsi civilizaci tu byly asi ctyri kilometry vzdalene Omice, do kterych jsme se po dlouhych utrapach a bloudeni dostali. Neveda, kdy jede vlak, sli jsme v umyslu vyzvednem navstivit Misu. Jeji zdeseni bylo patrne, kdo by se nelekl,kdyby mu v teple a pohode rodinneho krbu a v noci k tomu na dvere zazvonili pozarnik spolecne s vodnikem!

Po chvili konverzace jsme ale byli zdeseni zase my a to po zjisteni, ze o pul jedenacte uz zadne vlaky nejezdi. Uz jsme byli odhodlani jit na milost a nemilost ridicu, ktere jsme chteli stopovat, kdyz se stal zazrak a Misin tatinek nas svezl do Bosonoh na autobus. Doted jsme mu za tento hrdinsky cin nesmirne vdecni, protoze kdo by si vzal do auta touto dobou takove silence a buhvi jak by to jinak dopadlo.

Takze priroda zatim zvitezila. Zatim ...

Jura



Tentokrat to vyslo

Druhy pokus o 24hodinovy pochod byl uspesnejsi

Jednoho letniho dne jsme se my, Tonda a Standa, dva tulaci, rozhodli prekonat neuspech tulacke dvojice Honza a Jura pri akci "24 h", kdy byli jmenovani zahnani destem do privitavsi vesnicky Omice.

A tak jsme vyrazili 26. cervence kolem pul pate z Pisarek, podobne jako minule. Protoze tam byl zavrenej kseft, museli jsme se v Kohoutovicich zdrzovat nakupem. V Zebetine jsme se odklonili od trasy, se kterou se Tonda s Jurou skoro dva mesice pred tim duverne seznamili brodice se cestou pripominajici potok. Po zlute znacce, ktera pretinala Tonduv brnensky okruh, jsme se pohodlne dostali k Podkomorske myslivne. Tam jsme nevynechali moznost navstivit polorozborenou stodolu nebo co to bylo a potom jsme pokracovali v ceste na nejzapadnejsi misto Statlu. Prestoze to tam jako ve meste moc nevypadalo, museli jsme to nalezite oslavit (Tonda tam sezral termix).

Po ceste do Ostrovacic zapadlo slunko, chvili pred Rosicema se zacalo stmivat a v Zastavce uz byla tma. Tam jsme se odpojili od puvodne planovane cesty, ktera smerovala na Trebic a nase prvni vetsi pauza - asi tak hodina - byla v Kratochvilce pred domem George Lojzy. Protoze jsme tam dorazili skoro o trictvrte na jedenact, ani Standa ani Tonda po praxi z Omic se nemel k tomu, aby zazvonil. Napsali jsme vzkaz, najedli se a vyrazili. Cestu do Tetcic jsme si zkatili pres pole (kdyby bylo videt, tak by nas to zarucene odradilo). Kdyz jsme potom dosli na silnici, museli jsme hodne dlouho cistit boty od vselijakyho sajrajtu, co na tom poli rostl, bud potme nebo v zari reflektoru aut.

V Tetcicich jsme si odpocnuli a pokracovali smerem do Omic. Tma nam prilis nevadila, horsi bylo, kdyz se z ni vynorilo auto nebo vlak. Ve vesnici, ktera byla posledne nasi konecnou, jsme asi ve 2 hodiny uvideli dum, ve kterem bylo stale zivo, a tak Tonda pozadal o vodu. Dosli jsme do cekarny na autobus pobliz Michaelinyho domova. Standa zacal psat dopis a Tonda pritom upadl do mikrospanku. Probral ho az jezek bezici okolo. Tak ho chytil a chtel ho pohladit, ale ten jezek pichal a jezil se. Kdyz jsme dopsali dopis, hodili jsme ho Michaele do schranky a pokracovali v ceste. Po chvilce jsme mijeli dum stojici mimo cestu. Byla tma a byla videt jen jeho svetla silueta. Najednou jsem odtamtud zaslechl podivne zvuky. Tyto zvuky uz jsem ale uz nekdy slysel. Ano, byly to presne ty zvuky, ktere dotvareli atmosferu scene z filmu Psycho, kdy sileny vrah prevleceny za svoji matku vybehl s dykou ze dveri sveho pokoje a zavrazdil patravsiho muze. Byl jsem velice rad, kdyz mne tyto myslenky opustily.

Nez jsme dosli do Troubska pripadalo nam to skoro jak vecnost, oboum se dostavila unavova krize. Tak jsme si dali zase pauzu a sli dal. Kdyz zacalo svitat, bylo asi pul pate, coz znamenalo, ze jsme casove v puli. V Ostopovicich byla opet zastavka, po niz jsme se ztezi rozesli. V 5.35 vyslo slunko. Prosli jsme Moravany a pres Prizrenice jsme se dostali k soutoku Svratky a Svitavy. Tonda se trochu vykoupal a splul par metru stylem, ktery Standa pojmenoval jako styl vydra. Po koupeli nabral Tonda 2. dech, Standa, ktery se tam jenom brodil, nabral jenom 1/2 2. dechu. Protoze Tondovi spadlo uz v Tetcicich do oka naky smeti a furt nato nebylo dost videt, az nyni nastala chvile, kdy chirurg Standa pristoupil k operaci. Paratkem na kapesnim nozi se mu pochvilce vrtani v oku podrilo separovat zrnko bordelu od oka.

Pokracovali jsme pres okrajovy casti Brna a cestou jsme si premitali noc, protoze jsme ji oba napul prospali. Z Turan jsme meli namireno do Sokolnic(e), ale kdyz jsme sli kolem brosqo-merunkovyho sadu, tak jsme neodolali. Pekne jsme se napraskli merunek, coz se nam pak v Sokolnici(ch) nevyplatilo. Kdyz jsme totiz delali jidelni prestavka, napili jsme se a ve strevech zacal boj. Oba jsme kapitulovali zaroven u silnice na Ujezd. K nasi smule tam nebyl les, zachranou byl vsak sad a kukuricny pole. Prosli jsme Ujezd a stavili se v hospode.

Protoze jsme v Sokolnici(ch) volali Ladovi a nechali mu vzkaz, jestli je doma, tak at tam je mezi 12. a 1. hodinou, a ze tam dorazime, museli jsme spechat. Vzali jsme to proto zkratkou pres pole. A to byla ta chyba! Asi kilak jetelem byla pohoda, ale kdyz zacalo obili asi po triceti metrech prokladany takovym popinavym shitem, jak z neho padaji ty maly kulicky, vedel jsem, ze to k Ladovi do jedne nestihneme. Katastrofa vyvrcholila kdyz pole krizoval potok, jehoz koryto bylo z obou stran huste porostly koprivama. Preskocil jsem ho a vzpomnel si na koprivovou ulicku jako nejvyssi trest na tabore. Ted jsme meli v nohach oba 65 km a bylo to dobrovolne. Nakonec jsme se sesli u Ladi asi o ctvrt na dve. Tonda tam prisel bosej a Standa asi 30 m za nim. Lada nas privital s usmevem, s preqapenim a se Sylvou. Pekne jsme se pobavili zahrali si hokej na pocitaci a pred odchodem nam Sylva udelala k jidlu topinky.

Nez jsme vyrazili, ocistili jsme si boty a vyrazili jsme. Byla silena hicna a tak jsme celkem rychle prosli Hosteradky a pres Mohylu miru jsme dosli do Prace. Zde nam vyprsel den od odchodu od Tuzexu v Pisarkach. Chteli jsme vsak aspon doslapat do Slapanic. Pred Ponetovicema chytla Tondu krize a nechtela ho pustit. Nez jsme dorazili na konecnou trajfu 131 ve Slapanicich stacili jsme navrhnout, ze skoncime az ve Slatine a tak dovrsime 80 km. Na kopci kousek od cedule Brno jeste Standa rozvinul debatu (spis monolog) o ekologii a politice, ale myslim, ze jsme se oba uz velice tesili na prvni zastavku ve Slatine. Privitala nas asi v 18.15 i s otevrenou hospodou, kde jsme uz v klidu pockali na trajf.

Tak skoncil nas 24hodinovy pochod trvajici 25 hodin a 45 minut, dlouhy 80 kilometru. A komu se to zda malo, at si po 80 kilometrech chuze trhne nohou, ale to mu neradim.

Johnny Walker


Akci pořádá

za podpory