Vse zacalo tim, ze byl vytisten letak zvaci na tuto vytrvaleckou action. Pochod byl naplanovan puvodne na 19.-20.6.. V tomto terminu se skutecne uskutecnil, ne vsak v plnem rozsahu. Zucastneni (Urin, Franta, Alca, Mariana, Joe a Johnny) statecne odolavali asi 6hodinovou chuzi nemilosrdne utocicimu desti. Ani jejich (resp. nase) bleskove tempo je (nas) od kapitulace v Bilovicich nezachranilo. Tenkrat tedy zvitezila priroda. A tak se slo znova. V srpnu ...

Zacali jsme na zastavce saliny v Modricich plni optimismu a zdraveho elanu. Sesli jsme se Aja, Mariana, Holda, Joe a zkuseni chodici Franta a Johnny. Vysli jsme presne v 21:05:00,00 smerem na Chrlice. Dlouhou chvili jsme si kratili ruznymi prvky lidove slovesnosti - vtipy, hadanky, famy, kecy atd, atp, etc .... Mezitim jsme prosli Chrlice a par dalsich der. V Marianskem udoli Johnny vyhodil boty a povedel nam o taliri. Vesele jsme pokracovali z udoli po Frantikove rovince az k silnici a k rozcesti, kde posledne pro nektere z nas koncil nas smely pokus. Do Bilovic jsme dorazili kolem 5:00 am. Tam se Joe a Aja mekce odpojili. Ostatni pokracovali dale.

PepaK - Joe

Pote, co Pepak s Andreou vesele skoncili v Bilovicich jsme my (ja, Johnny, Holda a Mariana) pokracujice dal nasi pouti vedli hluboke, prudce inteligentni filosoficke reci. To zrejme vysililo moji sestru (Marianu), takze to v Utechove zabalila a ani Holda to nejak moralne nezvladl a skoncil ve Vranove zanechav nam hojivou mast, kterou uz od te doby nevidel. Zustali jsme tedy jen dva - ja a Johnny, z cehoz jsme dostali hlad, no a na to je nejlepsi se najist, cehoz jsme rozpoznavse vyhody takoveho cinu ucinili v Lelekovicich. Pak to jiz se mnou zacalo jit z kopce, i kdyz my jsme sli casto spis do kopce. Uz si ani nepamatuju, o cem jsme stale diskutovali, jen vim, ze se nase intelektualni rozhovory zredukovaly nejdrive na Johnnyho intelektualni monolog a potom uz se nase diskuse tocila jen kolem nasich fyzickych potreb a pocitu. V takoveto atmosfere, jejiz slozeni je v kazdych inteligentnich chemickych tabulkach navic jeste prosycenou srpnovym odpolednim jadernym vybuchem, jez slove Slunce, jsme stravili uz ani nevim kolik km. Jen si tak velmi matne vzpominam, jak jsme prosli Veverskou Bytiskou a ja spatriv odjizdejici autobus CAD poznal jsem, ceho me srdce lacni - a tak jsem si rekl nahlas Johnnymu, ze dojdu na hrad Veveri, kde svuj sen uskutecnim - sednu na autobus a domu do Prahy (nebo do Brna), do Podoli, do lekarny, do pr... Johnny mou zpravu prijal zcela chladnokrevne, jen mi predal mapu, abych trefil na autobus (mimochodem, tu mapu uz taky nevidel). A tak jsem se vydal sam cestou a probudil trochu mozek k cinnosti, bych nezbloudil, cehoz se de fuckto nestalo. Vzpominam si jeste, ze kdyz jsem dorazil na kyzenou zastavku ani mi nevadilo, ze autobus jede az za hodinu.

Franta

P.S. Johnny sel dal.

Pochod se dale tedy odehraval jiz jen v rezii jednoho cloveka - me. A tak jsem sel, shell to hell. Zatimco ostatni si uz uzivali pohody domova, ja jsem furt sel; pres hrad Veveri, Risovu studanku, Helencinu studanku a na Automotodrom. Zde se moje dosavadni tempo zmenilo v umorne pomale kroky po asfaltce na Kyvalku. Tam prisla moje 1. krize. Dostat z ni se mi podarilo az v lese cestou do Omic, kdy jsem se odpoutal od reality poslechem radia. Do Omic se mi presto podarilo dorazit podle casoveho planu, ktery jsem si cestou naplanoval. Jako tradicni zastavkou byla navsteva Misi, ktera mi dodala energii merunkovyma knedlikama. A vyrazil jsem na etapu posledni a nejtezsi - cestu do Modric. Od Radostic, kde koncila Radost z chuze a zacala touha po konci cesty zacala opravdu tezka chvile. Ta chvile trvala asi 3 hodiny. Misty, kde jsme minule s Frantou uz usinali, jsem prosel, aniz bych si chtel tehdejsi nase pocity vybavit; vedel jsem, ze me neco podobnyho urcite jeste potka. A taky se tak stalo: potom, co jsem dorazil do Zelesic, dal jsem si pauzu a to bylo, jako bych se prave odsoudil k trestu silenych muk, ktere jsem musel vzapeti podstoupit cestou do Modric. V Zelesicich se totiz najednou secetla veskera unava za poslednich 24 hodin a tak jsem sel skoro uplne spa. Do Modric se mi pres to vse podarilo dorazit v 20:50 12.8.1997, tedy asi 15 minut pred vyprsenim 24 hodin od startu. Na nejake velke radovani ze zrealizovaneho pochodu jsem nemel silu, a tak jsem sedl na salinu #2, probudil jsem se na Stare Osade a busem jsem dojel domu.