|
Johnny Walker's Brnenske vokruch vokolo Statlu ... aneb 100 kilaku za den III. rocnik Tato akce byla planovana prinejmensim pul roku dopredu, proto neni divu, ze kdyz se zacalo schylovat k datu konani, zacalo se schylovat i k neprilis priznivemu pocasi. Meteorologove nas totiz uz temer tyden den co den tvrdohlave presvedcovali, ze bude pekna kosa a pokud nebude snezit, tak bude aspon lejt. Po pravde priznam, ze jsem i chvili zapochyboval o konani v prvnim terminu, kdyz v patek 22.5. rano, asi tak pul dne pred startem se z cernych mraku lil dest a ja jda do skoly v tricku s kratkym rukavem jsem se pri teplote okolo 10 stC necitil opravdu nejlepe. Nastesti me tyto pochyby presly, kdyz se na obloze objevilo slunicko a meteorologove uz mohli vyhrozovat, jak chteli, proste uz jsem byl rozhodnut, ze to kvuli nim (a par dalsim lidem) nezrusim. A tak jsme se kolem pul devate vecer sesli jako obvykle v Modricich na konecne saliny a po provedeni evidence ucastniku (tech bylo oficialne 15 + 2 jako doprovod do Slapanic) jsme vyrazili. Vedeni na zacatku se ujala trojice Petr, Kamil a Grizzly za Senetarova velmi dobrym tempem a krome nich vzduch prorazel i "doprovodny clen" Vasek, kterej prisel na start spolu s kamosem Pavlem a jinak s nicim. Presli jsme Modrice, Svratku a Chrlice a behem putovani celkem nerozmanitou cestou jsme se venovali seznamovani s ostatnima ucastnikama pochodu. Obcas nas sice trochu rozptylilo to, ze po silnici, kudy jsme sli, projelo auto (kdo by to byl cekal?) a my jsme se museli vyklidit z jejiho prostredka (nejlepe na vsechny strany), ale takovych par necekanych vzruseni nestacilo k tomu, aby jsme zastavili a prerusili nasi temer kontinualni chuzi. To jsme provadeli vetsinou pouze na kontrolnich zastavkach (checkpointech), kde si vetsina chodicu do sve tabulky poctive zapisovala casy dosazeni techto mist. Za Chrlicema jeste nez jsme dosli na statni silnici Urin a Andrea nevynechali moznost pruchodu brouzdalistem a timto cinem patricne rozveselili ostatni kolemjdouci (kdo by se nezasmal cizimu nestesti ?!). Pote jsme prosli po statni az kousek od Sokolnic, kde jsme odbocili na polni asfaltku. Kousek za mistim zabakem Balatonem vsak tvrdost asfaltovymu povrchu vlastni se promenila v mekkost vlastni bahnu, coz bylo zpusobeno jevem, ktery se vyskytuje obcas za pochodu, kdyz nevidis, do ceho slapes. Potom totiz neduverujes tomu povrchu a myslis, ze muzes stoupnout treba i do bahna (to je na tomto pochodu samozrejme vylouceny) a pokud si chces byt jist, ze to je prave bahno, predstavis si jaky to je a jestli ten stav tomu odpovida; no a kdyz si to predstavis moc zive, tak tomu proste uveris i kdyz se to se skutecnosti neshoduje. A tentokrat jsme se vsichni dostali po dlouhe dobe do stejnyho tempa a tak jsme prisli i na stejny mysleni a vsechny tedy najednou prepadla fixni idea, ze jdou bahnem. Protoze nebylo videt na krok (na zem), tezko nekdo dokaze, ze to, co kazdej potom horko tezko otiral z venku (nebo i zevnitr) bot bylo bahno a ne treba snih nebo sucha trava, pisek, sterk, mrtvy mysi nebo neco podobnyho. No a tak jsme dosli do Sokolnic, u zamku jsme si zapsali cas a pokracovali pres Kobylnice smerem na Slapanice. Cestu nam postupne zpestrovat Honza B. svym poutavym a dost neobvyklym vypravenim. Do Slapanic jsme dorazili prave o pulnoci a zde skoncil nas doprovod - opustili nas Vasek s Pavlem (teda spis my jsme opustili je). Prosli jsme Bedrichovice a Podoli a z Dyjsko-Svrateckyho uvalu jsme zalezli do lesa tvorici hranici Drahanske vrchoviny. Lesem jsme dosli do Marianskyho udoli, kde jsme si dali kratsi pauzu a chvilkama nase chodecke presvedceni otestoval dest, kterej tam a cestou potom obcas sprchnul. Prosli jsme kolem Muchove boudy a ve tme lesa jsme se relativne v pohode dostali pres checkpoint Ricky az k Hornimu mlynu. Tam zacalo stoupani do kopce na hreben mezi udolim Ricky a Svitavy. Odtud nase cesta vedla bez prestavky dal az do Bilovic. Zde vrcholily uz tak dost srandovni kecy Honzy B., kdyz tu a tam vyrukoval s nejakou ze svych uvah, teorii a hypotez, ktery byly obvykle oceneny vybuchem smichu v davu ostatnich. To vsak nezabranilo potrebe cloveku prirozene, a to kdyz nekteri se uz rozhodli dat prednost odpocinku a ceste domu pred stalym nahlodavanim fyzicke stranky organismu. A tak jsme se po asi 37 km rozloucili s Magdou, Liborem a Andreou.
Po kratke pauze v Bilovicich nas cekal tezky vyslap na nejvyssi bod trasy, ktery lezi mezi Utechovem a Vranovem. Mezi tim nas opustili Lubomir a Jana, kteri to zabalili v Utechove. Nase dalsi kroky smerovaly do Vranova, nejsevernejsiho mista brnenskeho vokruhu vokolo statlu aneb 100 kilaku za dvacetctyri hodin. Po ceste z Vranova do Ceske se konvoj rozkouskoval na malinke skupinky, mijen nekonecnou snurou projizdejicich automobilu, coz se v teto casti sveta vidi skutecne malokdy. Tesne pred Lelekovicemi jsme se navzajem shlukli a ujasnili jsme si, ze tento pochod zde ukonci Mirek, ktery zkusi stopnout stopa. Holda, Honza B. a Darina se rozhodli, ze pujdou jen do Ceske, kde budou mit v nohach 50 km. Dal tim spravnym smerem pokracovalo uz jen 6 chodcu. Vyslap na Pod Sychrovem byl v pohode, ale krize prisla po pauze na Babe. Meli jsme velke problemy dostat se zpatky do tempa, kdyz v tom (v Jinacovicich) brutalne zachroptel rozzureny pittbullterier a lecba sokem nas uvedla do ohromujiciho zrychleni. Po obcerstveni v Jinacovicich se slo v pohode. Tesne pred Trnuvkou byla cesta velmi kamenita a odrovnala Johnnymu nohy, coz se projevilo pred Tremi krizi. Tam se Johnny a Urin rozhodli, ze ve Veverske Bitysce skonci, ale stacili jeste motivovat zbytek skupiny k dalsi chuzi, takze dal pokracovali uz jen Franz, Petr, Kamil a Grizzly. Pochod pro Johnnyho a Urina skoncil ve Veverske Bitysce, kde si dali v restauraci na namesti cesnecku v chlebe a po dvou hodinach se rozjeli domu autobusem.
Zhruba od trech krizu, kam jsme dorazili v 10.50 jsme byli uz teda jenom ctyri: Kamil, Grizzly, Franz a ja, coz je vlastne vzhledem k 15 vychazejicim takova vetsi ctvrtina, nebo chcete-li presne 4/15 a to je 26.67% a to neni spatny. Pred sebou jsme ale meli 34.5 km a tak plni ocekavani, co nas vsechno ceka jsme vyrazili dale. Hned pod 3 krizi - jelikoz ty jsou v kopci - jsme po celkem slusnym padaku (moje kolena uz se zacaly ozyvat) dosli do Vev. Bitysky. Odtud nas cekala vlastne posledni 1/3 cesty-presne 33.5 km. Zde padlo rozhodnuti dojit az do Omic (15 km), kde se uvidi. (Co se ale uvidi, to nikdo nerekl a tak nezbylo, nez tam dojit, to ale predbiham,...) Z Vev. Bitysky jsme slapali po cervene k dalsimu bodu - hradu Veveri, ktery jsme dobyli v 11.52. Zde Franz uskutecnil dve historicka skupinova foto. Protoze jsme se zdrzeli na hrade jen par minut (no mazna dva pary), stacili jsme si ho zvenku jenom letmo prohlidnout a pokud muzu mluvit za sebe, a to muzu, kdyz to pisu ja (zalezi na Johnnym, jestli to otiskne, ale kdyz to ctete, tak to asi otiskl), tak se mi docela libil. Budu sem muset zavitat nekdy, kdyz budu mit vic casu (treba na dalsi 24-hodinovce). Od hradu Veveri nam chybelo jen 3 km po modre, abysme dorazili k Risove studance, kde jsme zapsali cas 12.30. Dali jsme si neco do grne abysme taky nesli porad jenom s prazdnym zaludkem, protoze s prazdnym zaludkem se nejenom spatne premysli, ale taky jde 24-hodinovka. No a tady se Franz vytasil s rozinkami a balickem liskovejch orisku, coz jsme uvitali s netajenou radosti. Po Risove studance nasledovala cesta po zelene pro zmenu k Helencine studance, kolem ktere jsme jenom prosli a vykrocili smerem k Autodromu. Kdyz jsme dorazili primo k Autodromu, uvideli (ale jeste driv uslyseli) jezdit po vokruhu porsaky. Byla to docela pekna podivana a protoze jsme sli primo skrz okruh, tak jsme si je mohli dobre prohlidnout. Za Autodromem jsme dali dalsi voraz a napsali cas 13.45. Pak na nas cekala trochu unavna cesta po asfaltce, nastesti ne moc dlouho, protoze za chvili jsme zahli do lesa a razili si to smerem na Kyvalku. Tam jsme dosli a zapsali cas ve 14.13 a do Omic nas cekalo uz jen 4,5 km. Presli jsme dalnici, pak cestou lesem do kopce a nakonec zase kousek po silnici. A to uz jsme byli v Omicich. Predchoizi bod "Nad Omicemi" jsme nejak nenasli, ale z nedostatku sil jsme se ho ani moc nesnazili hledat. Psal se cas 15.05 a do konce trasy chybelo presne 18,5 km a 5:55 hod. Naznali jsme, ze by se to dalo zvladnout. Rozhodli jsme se vsichni, ze pujdeme, krome Grizzlyho, ktery mel natolik zdecimovanou nohu od boty, ze se rozhodl dal nejit a jet vlakem do Brna, i kdyz myslim, ze po fyzicke strance na tom byl nejlip. Jenomze k vlakove zastavce musel jit jeste kousek s nama a to se mu prave malem stalo osudnym. Nejak jsme totiz netrefili cestu na tu zastavku, a tak se Grizzly prezul do jinych bot a rozhodl se, ze pujde s nama az do konce. Jenomze pak jsme prece jen na zastavku narazili a Grizzly se opet rozhodl, ze prece jenom prubne ten vlak. No a my tri posledni mohykani jsme se vydali dal po yellow na cestu, odkud jiz neni navratu, protoze kdyz jsme se rozhodli jit dal, tak uz jsme to museli dojit az do cile, at uz dodrzime limit nebo ne, nebot jina cesta navratu do Brna uz neni.( Posledni sance byl ten vlak v Omicich a vlastne jeste z Zelesic jede BUS do Brna, ale to uz zbyva do konce jen 2,5 km a to uz se vzdycky nejak dojde.) U dalsiho bodu Bobrava jsme psali cas 16.00, prestoze je to jen 2 km od Omic. Toto nedopatreni nebylo zpusobeno nasi pomalou chuzi (vzdyt jsme meli za sebou jen par kilometru), ale bylo to zpusobeno prave tim bloudenim pri hledani vlakove zast. za Omicema, pri kterem jsme si zasli aspon 1 km. Tady uz jsme dokonce prestavali i mluvit, ne kvuli setreni sil, ale ze se prave spise z nedostatku tech sil ani nikomu moc nechtelo. Od Bobravy nas cekala ubijejici cesta po asfaltce az do Radostic a navic jsme mysleli, ze jdeme spatne. Ale zacali jsme uz citit na ceste kazdej sutricecicek a to je hrozne prijemny, to jsme se mohli chvilema i smichy potrhat. Nakonec jsme prece jenom Radostice dobyli a vydali se po blue, sice jeste kousek po asfaltce ale za chvili uz po lesni ceste, udolim kolem Bobravy smerem ke Spalenymu mlynu. Tento 4 km-ovy usek byla nejhorsi cast cele trasy. Sli jsme a porad jsme cekali, za kazdou zatocinou, kdy uz narazime na ten mlyn a on porad nikde. Zdalo se nam to nekonecny. Tady jsme se trochu roztrhli, ja jsem sel prvni, za mnou sel Kamil a za nim sel Franz. Kdyz jsme konecne dosli ke Spal. mlynu, museli jsme si dat 1/4 hod voraz, abysme se z toho trochu vzpamatovali. Cas byl 17.15 a do konce 10 km. Tady uz se projevilo nase vysileni. Po te, co jsme si sedli, jsme se nemohli zvednout a rozchodit nase bolavy a ztuhly nohy. Ale museli jsme. Dalsi bod Anensky mlyn jsme pouze minuli a u tretiho a zaroven posledniho mlynu jsme si museli zase odpocinout. Psali jsme cas 18.15 a do konce zbyvalo uz jen 5,5 km. Po dalsim namahavem zvedani nasledovala celkem nudna cesta po asfaltce kolem lomu do Zelesic. V Zelesicich, ktery jsou dlouhy, jak teden pred veplato, jsme meli cas 19.10, coz bylo dobre, protoze do konce zbyvalo uz jen 2,5 km. Opet jsme si dali nasi jiz oblibenou 1/4 hod. odpocinku (dyl to stejne neslo - nemohli jsme riskovat, ze se uz nezvednem) a pak vysli po silnici smerem Brno - Modrice - konecna saliny 2, kam jsme dorazili, nebo spis se doplahocili presne ve 20.03. Zde se nam dostalo bourliveho privitani od clenu Korusske bandy. Bolely nas silene nohy, takze jsme byli radi, ze si muzeme konecne sednout i na delsi dobu bez omezeni casu. Vdecne jsme prijali nabidnute jidlo a hlavne vodu, ktera nam na konci cesty uz dosla. Byli jsme dost zmozeni, ale meli jsme dobrej pocit, ze jsme tech 100 km zvladli. Jeste musim poznamenat, ze jsme obdrzeli od Korysske rady diplom a malou vecnou cenu, takze nas pojal i urcity pocit hrdosti. Na konec chci podekovat vsem organizatorum - Johnnymu a vsem korysum za pripraveni super akce a taky vsem zucastnenym tvoricich dobrou partu. Tesim se na dalsi akci....( New York za 24 hod ?!......)
| |