Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz


Johnny Walker's

Brněnské vokruch vokolo Štatlu

... aneb 100 kiláků za den

IV. ročník

Začátek cesty byl na konečné šaliny v Modřicích. Tam se srazilo nevídané množství lidí. Až tak nevídané že organizátoři nezvládli nápor žadatelů o mapy a tím pádem šlo několik platících zákazníků naslepo. Vzhledem k velkému počtu účastníků se taky krapet posunul začátek akce. Vyšli jsme asi 5 minut po plánovaném termínu. Slibovaný policejní doprovod se nekonal, asi jsme nevypadali nijak nebezpečně. Od začátku bylo nasazeno raketové tempo. Kdo chvíli stál... tak ten potom musel kousek popoběhnout. Chvíli po startu nás potkala milá příhoda - našli jsme peněženku. Bylo v ní 40 korun a poctivý nálezce ji předal organizátorům. Vzhledem k tomu, že se o ni nikdo nepřihlásil, tak jsme si ji nechali :-). Další milou příhodou bylo rozmnožení počtu startujících o jednoho významného politického činitele. Ten nás stíhal až nás dostihl a pak šel s námi. Někteří odvážlivci (já, Petr Vašík a Jura Sponar) si během cesty stihli zajít na jedno točený, chlazený, pěnivý, zářivý, chutný PIVO. Cesta probíhala bez incidentů s místním obyvatelstvem a i nebe se zdálo být příznivě nakloněno. Konverzační témata: klonování, drogy, Jugoslávie, ftipy, mlčení, cesta atd. Pak ale na mě přišla spací krize a já to zabalil....V Mariánským údolí.
Joe

Po té, co jsme si všichni odpočali, najedli se a napili, jsme vyrazili z Mariánského údolí od konečné autobusu č. 45 na další cestu. Na místě jsme zanechali zdaleka ne první odpadlíky, ale většina stále postupovala vpřed. Po celkem klidném úseku, kdy se nic zvláštního nestalo a cesta byla jasná, jsme dorazili k Muchově boudě. Tady byla krátká zastávka, kterou někteří využili k ochlazeni unavených nohou ve vodě a šlo se dal. Začala cesta s lesem po obou stranách a viditelnost se dost blížila k nule. Tento úsek mi osobně moc nesedl, pořád jsem klopýtal a zakopával o něco, ale to horší přišlo za chvilku. Najednou jsem se ocitl ve větší skupince a každej se ptal každýho na cestu, vcelku z ničeho nic. Chvilku jsme se dohadovali na další cestě, (kde jsme v tu chvíli byli netuším), a pak se šlo zase dál, naštěstí dobře. Z další cesty si toho moc nepamatuju, až teprve když jsme dorazili ke kopci, který vede na silnici z Brna do Ochozu s rozcestím na Bílovice a je pověstný svou délkou. Nevím jak ostatním, ale mně změna rytmu chůze z roviny do kopce pomohla. Dokonce natolik, že mě (ještě spolu s Urinem - taky pěknej blázen) chytl dost blbej nápad. Spočíval v tom, že jsme 3/4 kopce vyběhli. A to už jsme se dostali na rozcestí do Bílovic. Po krátké zastávce následoval úsek po silnici, který mně šel celkem dobře a byli jsme s Urinem vepředu. Následoval lesní usek přecházející ve skopec dolů do Bílovic. Na začátku této lesní cesty jsme s Urinem vyplašili asi 10 divokých prasat poklidně si po ránu ryjících v jílu (už svítalo), nicméně nás to nerozhodilo a bavíce se o jídle jsme vyrazili dál. Další cesta už tak dobrá nebyla, ten kopec dolů mě pěkně štval. Ale za to jsme byli na jejím konci příjemně překvapeni a odměněni za dosavadní námahu várnicí horkého čaje, jež náramně bodl a rohlíky s apetitem a paštikami (taky se hodily), což tam přivezl Johnnyho táta a Andrea. Po asi 20-minutovém odpočinku se šlo dál (ovsem už beze mne).
Baloo

Z Bílovic nad Svitavou jsme vyrazili značně posilněni dobrou svačinkou. Naše řady sice nepatrně prořídly, ale stale ještě ani zdaleka nevyprchalo nadšení zbylých chodců, kteří pevně věřili, že ještě pár kilometrů a Modřice se před námi objeví jako na dlani. Já jsem bohužel moc velký optimista nebyl, protože jsem z loňska věděl, že máme před sebou dlouhý táhlý kopec až do místa s největší nadmořskou výškou na trati, které bylo až za Útěchovem. Ale hrdinně jsme vyrazili. Nejprve jsme míjeli výstavbu nových rodinných domků v Bílovicích a pak jsme šli několik kilometrů nádherným lesem. Zrovna se pomalu blížila hodina, kdy většina z nás za normálních okolností vstává a naše těla to začala vytušovat. S přibývajícím sluníčkem se zlepšovala atmosféra ve skupině. Procházeli jsme opravdu krásným ránem. V lese mezi Bílovicemi a Útěchovem byla přestávka, kde většina z nás odkládala tepláky a bundy, protože teplota vzduchu se pomalu začala zvedat. Do Útěchova jsme přišli zrovna v době, kdy tam odsud odjížděl autobus do Brna, a někteří další dobrodruzi jeho služeb využili a ukončili své trápení na trati. Cesta z Útěchova do Vranova vedla opět krásným lesem. Ve Vranově se někteří z nás občerstvili svými zásobami jídla nafasovanými od maminek a po krátké chvíli jsme vyrazili dál. Někteří z účastníků toho už začínali mít dost (včetně mě), ale z Vranova v té chvíli zrovna nic nejelo, tak i přes menší zdravotní problémy (tím myslím puchýře na nohou a natažené svaly) se kompletní skupina vydala směrem na Lelekovice. Trasa vedla poněkud jinudy, než v minulem ročníku. Nešli jsme po silnici přes check point Pod Babou (kde jsem skončil minulý rok já tak, že mi tělo odmítlo poslušnost, a já byl nucen stopovat), ale dalším nádherným lesem. Sluníčko kolem půl osmé už začalo docela intenzivně hřát, ale stále bylo ještě ideální chodecké počasí. Jak jsme asi po pěti kilometrech od Vranova vyšli z lesa , tak už jsme v podstatě míjeli zahrádky chatařů v Lelekovicích. Tady byl taky první otevřený kšeft po cestě, kterého většina z nás využila k doplnění svých zásob jídla. Na Lelekovice v podstatě hned navazuje Česká. Tyto vesnice odděluje prakticky jen nádraží a koleje, kde jsme já a 3 další účastníci (Petr, Tomáš a Zdenka) ukončili svou pouť. Po dobelhání se ke kolejišti jsme se shodli na tom, že vypadáme jako váleční veteráni. Ale měli jsme štěstí, protože na vlak jsme čekali asi jen dvacet minut. Za zmínku možná stojí to, že naším výkonem jsme vyrovnali ženský rekord z předchozího roku (tedy 50 km), který byl ale nyní o mnoho překonán.

Mirek Otáhal

V České jsme si dali pouze kratičkou přestávku a rozloučili se s těmi, kteří dali přednost vlaku před pěší. Skupinka asi 20 lidí se vydala do vršku, směr na rozcestí pod Sychrovem. Po chůzi po polňačce nás obklopil les a většina z nás se začala potit, neboť jsme opět překonávali výškové rozdíly. Z checkpointu Pod Sychrovem jsme opět stoupali, tentokráte na Babu. Odtud nás čekala cesta dolů. Přesto se někteří (Luboš a Jana) rozhodli, že už dále pokračovat nebudou a raději zamířili do Krpole. Jelikož jsme zdolali "vysoký kopec", nechali jsme se na počest zbylých hrdinů vyfotit. Cesta pokračovala ostrým sešupem do Jinačovic. Na začátku vesnice nás přivítali bouřlivým štěkotem místní psí hlídači. Na náměstíčku v Jinačovicích jsme si odpočinuli. Vykoupili jsme i místní obchod potravin, někteří se marně snažili přijít na to, jak si nejlépe odpočinout a poté v klídku pokračovat dále. Po doplnění zásob jsme všichni mínili jít na Senařov. Nakonec všichni šli, ale ploužení se změnilo v chůzi až po ňákých 5-10 min. Nejprve musel kazdý rozhýbat všechny své oudy, které během 13 hodin zestárly o 20 let. Během putování ze Senařova na Trnůvku jsme pocítili možnost seznámit se s "vydlážděnými" pěšinami kamením, hlínou i trávou. Já jsem během cesty pozorovala i lesní travičku, po které by bylo paráda projít se bosou nohou. Ovšem nevím, jak bych nazula boty.

Po překročení 441 metrů vysokého vrcholu (Trnůvky) nás čekaly následující 4km směrem dolů, k vodě. Po přelezení obory jsem se uklidňovala tím, že v případě neschopnosti další chůze stačí šikovně válet sudy a člověk se vyskytne v Brněnské přehradě. Ze strmého kopce jsme potkali Tři kříže, ve skutečnosti tam bylo několik moc pomníčků. Osvěžili jsme se u místní studánky pokračovali do přístavu na kraji Veverské Bitýšky. Jelikož jsme se nacházeli ve 2/3 naší trasy (přesněji na 66,5% plánované trasy - pokud má Johnny dobře spočítanou kilometráž - o tom ale dosti pochybuji), čekala nás překvapivá - nepřekvapivá odměna - malá svačinka. Zde jsem se rozloučila s ostatními a počkala na parník.


Darina Čejková


Po krátké pauze u Veverské Bitýšky se skupina roztrhala na části: Johnny a Urin, Katka, Robin a Jura, Radek a Dan, Franta a Ferry a Petr, Jackie, Eximo, Olga, Michal, Pavel a Jitka. Bitýška se stala konečnou jak pro Darinu tak i pro Franze, pokořitele z předchozího roku.


Sedm se nás tedy odtrhlo a vyrazili jsme napřed. Nasadili jsme ostré tempo 6km/hod což mi vyhovovalo. 3,5km z Veverské Bitýšky na hrad Veveří jsme zvládli za 30 minut.Tam jsme potkali auto, co vezlo rohlíky, tak jsme se aspoň pořádně napili. Ríšovu studánku jsme obešli a zastavili se až u Helenčiny studánky, kde jsme se opět pořádně napili. U autodromu jsme sledovali startující motorky. Ještě bych mel připomenout, že s námi šly dvě holky, které nám bez problémů stačily. Jedna šla ale jen do Střelic kde bydlela. Je to škoda, bo by to určitě došla, aspoň má motivaci pro příště. Z Omic byla cesta dost zajímavá, bo značku jsem viděl jen jednou a cesta byla pořádně zarostlá. Možná bylo lepší jít po kolejích. Jít pak po asfalto do Radostic bylo pro mě utrpením, bo se začly hlásit ty puchýře, co jsem si udělal na prvních 20km cesty. Přivítal jsem tedy odbočení z asfaltky a cestu ke Spálenému mlýnu.

Zase jsme začli zpomalovat a já zjistil, že když běžím, tak nedopadám na ty puchýře a tím se vyřešil můj jediný problém. Taky jsem zjistil, že při běhu namáhám jiné svaly, bo to šlo nějak líp. Pak jak jsem neběžel a zase už jen šel, tak to bylo čím dál lepší. V Želešicích jsme se počkali a zavolali Pepovi, že se blížíme k cíli. Za Želešicema jsme poprvé uviděli celé Brno a já nemohl uvěřit, že jsme to celé obešli. Z mostu v Modřicích byla pak nádherně vidět Pálava a dokonce se daly rozpoznat obrysy skal. Na tu konečnou do Modřic už jsme se nějak dobelhali a ve 20 hodin lehli a leželi. V cíli jsme čekali do 21hod až dorazí ti, co dorazí, což se mi vůbec nelíbilo, bo jsem se už viděl v posteli.

Pavel Juřica

Vzpomínky Dana Martínka:

... celý peloton se nějak rozděluje hned za Veverskou Bitýškou, před námi kluše Ferry (Petr) s Frantou (Josefem), já to tlačím společně s Radkem a pak jde ještě kdosi za námi. Radkovi to jde celkem dobře do kopce, kde já těžce zaostávám, suverénně ho však beru ze všech kopců dolů. Tak si to nějak vyrovnáváme. 14.50 scházíme na automotodrom. Radka stále víc zlobí pravý nárt a tady se rozhoduje, že končí a dojede busem. Zkouším poslední možnost, vytáčím Ferryho, dávám mobil Radkovi a ten poslouchá, jak Ferry přesvědčivě vykladá cosi o úplně pohodové cestě na Kývalku a dál. Prý právě přecházejí dálnici a nabírají závěrečný finiš do Modřic. Zabírá to. Radek vstává a mastíme to dál. Někde v těch hlubokých tmavých hvozdech nad Omicemi se stala ta osudová chyba. Valíme to furt po zelené, nohy bolí a Omice nikde. Čas letí. Nakonec vylezeme na kopec kdesi nad žel. stanicí Střelice. Dole pár chalup, ptáme se prvního strýce, kde to vlastně jsme a kudy do Modřic. Posle nás po cestě do Střelic k benzinové pumpě. Musím si koupit nějaký ionťák, všechno jsme vychlámali. To mě tam zas postaví na nohy, Radka už ne. Rozhoduje se pro stop.

Vyrazím tedy sám po asfaltce ze Střelic do Nebovidů, po třech minutách mě míjí auto s Radkem vyvaleným na zadním sedáku. Má to za sebou, v tu chvíli mu i trochu závidím. Do Nebovidů mi to trvá asi něco přes hodinku. Nemám u sebe žádné hodinky, a tak když mi Radek volá na mobil, že už sedí v Modřicích první, ptám se kolik mám ještě času do 9 do večera. V Nebovidech zjišťuju v pár chalupách, jak do Modřic. Informace jsou značně rozdílné, (Moravany->Nové Moravany->Modřice, fuj - pěkná dálka), nakonec vyrazím do kopce do polí směrem, kde tuším Modřice. Jakási polňačka tam vede, na kopci mi korigují směr dva místní sekači trávy, jdu dlouho, piju Erektus a nějak mi to nemyslí. Pak se cesta klopí dolů do údolí do nějaké osady. Moc si přeji, aby to byly Modřice, ale nějak je shora nepoznávám. U první chalupy se opět informuju - jsem v Moravanech. Je půl osmé večer, místní radí jít ještě asi 2 kiláky dál na šalinu a tou pak do Modřic. Vysvětluju, proč to nejde, tak mě posílají zpátky nahoru na kopec. Za tu hodinu a půl to přece musím stihnout, šlapu teda zase pěkně zpátky, na kopci to stáčím daným směrem a pak už se v dálce vynoří věžička modřického kostela.

Kolem půl deváté se ploužím do cíle, ospalý jak mimino ale šťastný jak blecha. Ferry tam ještě není, to je celkem překvápko, myslel jsem že budu úplně poslední ...

Jakmile jsme přišli do Veverské Bitýšky, přijelo auto s drobným občerstvením čítajícím nějaké sušenky a kapalinu v podobě perlivé vody. Aby se ale tyto dvě naprosto se negující věci neeliminovali, bylo možné taky ještě zakousnout nějaké to jabko. Vzhledem k tomu, že mě a ještě mého kolegu Ferryho, už nebavilo to věčný čekání a konzumování, kterému naše společnost v současnosti tak snadno podléhá, rozhodli jsme se, že se vydáme dále. Sotva jsme vyrazili směrem k hradu Veveří, pustili se za námi ještě další dva jedinci – Dan a Radek. V tuto dobu jsem sice již pociťoval bolest v pravém koleni, avšak naše živá a velice oduševnělá konverzace, celkem spolehlivě odváděla moji pozornost od bolavého kolena. Dostat se na hrad tak bylo téměř dílem okamžiku. Zde jsme se však já a můj kolega Ferry odtrhli od těch druhých dvou, kteří pravili, žeť potřebují sobě trochu odpočinku.

Tož jsme vykročili sami dva a já pamětliv toho, že stále musím vést živou debatu, bych neumdléval na těle i na duchu, snažil jsem se neustále kecat, i když to byly asi úplný hovadiny. Jenže ve dvou se toho tolik nenakecá, navíc když začínáte být unavení. Po autodrom to ještě celkem šlo, člověk se kochal krásnou krajinkou, bloudění bylo ještě poměrně málo časté, protože značky ještě stále celkem dobře plnili svou funkci. Navíc na autodromu furt něco jezdí a tak se má člověk pořád čím bavit. Za oním místem ovšem na člověka začali padat trudné myšlenky. Šlo se totiž nějakou delší dobu po silnici, nikde nic zajímavého a ještě k tomu se nám začali stále častěji ztrácet značky, případně občas ukazovali i do naprosto nesmyslných končin. Takže jsme byli nuceni se i několikrát vracet a hledat cestu jinou, lepší. Leč vzhledem k tomu, že jsme byli inteligentní mladí chlapíci s dobrou perspektivou do budoucího života, vždy jsme našli tu správnou cestu. K tomu v Omicích posloužili i domorodci, i když žádný z nich nemohl pořád pochopit, proč jdeme pěšky takovou oklikou do Modřic, případně nám začali vykládat, jak je to do jisté vesnice zvané Radostice hrozně daleko, takže tam nemáme ani chodit apod. Jejich poznámky jsme však cíleně ignorovali. Touto dobou jsem nějak přestal vnímat fyzické potíže v nohou nastřádané během desítek kilometrů dlouhé stezky; jinak řečeno chytil jsem onen druhý dech (i když on to byl už asi desátý, nicméně efekt jest stejný). Žel to byl poslední. V Radosticích jsem si již připadal naprosto bez energie, avšak byl jsem rozhodnut vytrvat. Ono to totiž celý byla spíš zkouška silné vůle než sportovní výkon - alespoň těch posledních cca 20 km.

Údolí Bobravy bylo zoufalé - možná krásná, ale silně monotónní krajina na lidské mnoha kilometry zkoušené a vyčerpané psýše vykoná své. Už jsme zdaleka nevedli duchaplné ohnivé debaty. Veškerá jazyková činnost se zaobírala pouze tím "kdy už sakra bude ten Novej mlejn", čili to byly naprosto přízemní záležitosti, jež se stali naším jedinkým zájmem. Představoval jsem si stále, jak se v Modřicích zřítím na zastávce šaliny na trávu a budu přijímat ovace a oslavy své osobnosti. Jak jsme minuli poslední zastávku před Želešicemi (byl to zase nějakej mlejn, ale těch tam bylo tolik, že mi to už všechno splývalo dohromady) nabyl jsem dobré mysli, neb jsem věděl, že mé vykoupení jest blízko - nebylo. Silnice na kterou jsme přešli se stále jen klikatila, ale Želešice furt nikde. Až se konečně objevili, tak byly zase únavně dlouhý a tradičně nudný. Ale i to jsme překonali. Pak přišel ten okamžik na který jsem se těšil poslední desítky kilometrů - vyvstalo před námi město veliké, jehož sláva stoupala ke hvězdám a to město slulo Modřicemi. Náš tep se zvýšil stejně jako naše kroky, hladina adrenalinu stoupala. Letěli jsme vstříc zářivé budoucnosti nehybného spočívání na hebkém trávníku. Budoucnost se stala skutečností. Ihned jsem zaměnil polohu vertikální za horizontální, což jsem ale, jak jsem později zjistil, neměl dělat. Potom co jsem se totiž rozhodl vstát, to nějak téměř nešlo, neb jakýkoliv pohyb s nohama byl velikým utrpením. No belhal jsem se ještě asi tejden - ale stálo to za to - Duch zvítězil nad hmotou!!!

Franta


Johnny a Urin jako poslední z chodičů nejprve dohnali Katku, a poté pod hradem Veveří i Robina s Jurou, který zde skončil. Cestou přes studánky a automotodrom na Kývalku nedošlo k závažnějším událostem, který by si zasloužily hlubší komentář; prostě se šlo. Další zásadní změna v sestavě nastala až před Omicemi, kde si Johnny řekl, že sólovým tempem zaútočí na Modřice. Katka se pár kilometrů před Omicemi rozhodla, že zůstane vzadu a svým vlastním tempem dojde do Omic a odtud dojede vlakem "domů". Zelená značka jí to však rozmluvila a tak si cestu nevědomky prodloužila o několik kilometrů, a po neúnavném boji došla do Střelic, kde čekala na vlak. V tu dobu už Robin s Urinem, kteří se ocitli mezi Katkou a Johnnym, došli do Omic a odtud se pokusili o dokončení sto kilometrového okruhu. Další checkpoint Bobravu našli bez problémů, protože tam vedla pouze jedna jediná cesta. Ovšem dál vyzkoušeli asi tři další cesty, po několikerém zkonzultování situace s kolem jdoucími a jedoucími, kteří je od tohoto činu odrazovali s tím, že není v lidských silách dojít do Modřic přes Spálený, Annenský a Nový mlýn za světla. Takže ukončili svou pouť návratem do Omic, kde nasedli na vlak a přes Střelice, kde nastupovala Katka, jeli do Brna.

Urin


Po té, co jsem se trhl od trojice Urin, Katka, Robin trochu jsem zvýšil tempo, což bych opodstatnil tím, že jsem chtěl být v 21:00 v Modřicích, aby tam na mě ti, kdo to zvládnou nečekali, protože se určitě hodí, aby akci zakončil její pořadatel. A tak jsem šel stejně jako 2 roky před tím sám, tentokrát ovšem s mnohem menší časovou rezervou. Z Kývalky jsem odcházel, když bylo 1/4 na 5, z čehož plyne, že už jsem těžko mohl být v 16:00 v Omicích, což jsem si dal tehdy jako limit pro stihnutí Modřic. Do Omic jsem dorazil před pátou s patřičnou rezervou na návštěvu obchodu. Ovšem nepředpokládal jsem, že po čtvrté hodině tuto rezervu nevyužiji původně míněným způsobem (bylo zavřeno), a tak jsem si začal brzo uvědomovat celkem zásadní problém: veškerý moje pití zůstalo u Urina v báglu. Na oplátku jsem zase já nesl s sebou jako zátěž asi dvě kila jablek, který se mně ovšem postupně začaly protivit, a tak jsem si dal asi 4 a šmitec. Mezi tím jsem slezl z kopce po opravdové perličce celé trasy (chodník s názvem Nádražní vedoucí z kopce k zastávce v Omicích, který má klesání asi tak 20%) a pokračoval už dál na východ údolím Bobravy. Po asi kiláku podél dráhy začal 3km dlouhý úsek po silnici do Radostic. Chůze po asfaltce je ale úplnej mor na nohy, který už mají za sebou víc jak 80 km. Nemohl jsem si ale dovolit ňáký stávkování, a tak jsem udělal akorát pauzu na piti v hospodě, před kterou se chvíli před tím vysekalo auto. Radostice jsem prošel (jen okrajově) kolem 17:45 a vydal jsem se na závěrečnou etapu po polňačkách v údolí Bobravy do Želešic vzdálených 11,5 km. Vzhledem k tomu, že už jsem tento úsek znal, nepřekvapilo mě, jak pomalu ubíhá => nebudu se o tom víc rozepisovat. Co mě ovšem tížilo mnohem víc, byl již zmíněný nedostatek vody. Ten se u Anenskýho mlýna začal projevovat v extrémních rozměrech, a tak jsem už začal pošilhávat po tůních s nejméně kalnou vodou. Tyto myšlenky však zažehnalo občerstvení, které se jako zázrak objevilo kousek za Anenským mlýnem. Tam jsem se napojil, trochu seznámil hospodskýho s naší akcí a s novýma silama pokračoval v cestě. Ta probíhala až do Želešic celkem v pohodě, avšak tam jsem se neprozřetelně neřídil svýma radama, který jsem dával ostatním a šel i přes vesnici po značce, což znamenalo jít po hrbolaté štěrkovité cestě, která mně už načatý chodidla úplně dodělala. A tak jsem se už opravdu začal těšit na cíl do Modřic. Čas jsem měl tak akorát, takže jsem nezastavoval a furt stejným tempem pokračoval přes asi 1000 kilometrů dlouhou vesnici k jejímu konci směrem k cíli, což působilo, že jsem byl chvílama psychicky dost na dně. Když už jsem byl nejnadněji objevil se v protisměru Joe na kole působící jako povzbuzovací element, v jehož doprovodu jsem dokráčel v 20:40 do cíle na konečnou v Modřicích, kde už odpočívali všichni čerství Pokořitele Brna (a Petr, kterej nebyl čerstvej (myslím pokořitel (to by se jinak dalo říct bezesporu o všech, co to ušli))) a organizátoři a někteří ostatní, kteří se účastnili nebo jinak souviseli s touto akcí.

Trvalo chvíli, než Andrea s Joem vypsali glejty a hlavně než já jsem se trochu vzchopil abych aspoň mohl v sedě resp. v kleče pogratulovat a předat diplomy úspěšným chodičům. Přestože jsme měli připravených málo cen (takovou účast jsme opravdu nečekali), musím říct, že se nám to celkově podařilo organizačně zvládnout. Ovšem oslava vítězů neskončila předáním cen a diplomů. Další den, v neděli dopoledne jsem já a Ostraváci Michal a Pavel zašli do rádia Brno, kde s náma udělali intervýjev (tak jsem to čtl, když jsem byl menší). Po hodině hantecu jsme přišli k Joemu a spolu s jedním novým pokořitelem (Frantou) a organizátorem (Urinem) jsme zakončili IV. ročník pochodu konzumací dortu (s mapou trasy). Zbytek dortu zůstal Joemu v ledničce a pokud ho nesnědl, tak ho tam má dodnes.

Johnny

OSTATNÍ FOTKY


Akci pořádá

za podpory