Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz
5. rocnik


Johnny Walker's

Brněnské vokruch vokolo Štatlu

... aneb 100 kiláků za den

V. ročník

Tentokrát se pochod uskutečnil novým způsobem po skupinkách. Nemohli jsme si už dovolit hnát stádo čítající 100 lidí v jednom chumlu v noci po silnici kolem Brna, a tak jsme po asi 10iminutových intervalech vypouštěli skupinky vedené vodičema: 1. Urin, 2. Radek Pšenčík, 3. Jiří Sponar, 4. Olga, 5. Johnny

Takto vedené skupinky pak samostatně pochodovaly kolem Brna a dříve nebo později se jejich složení začalo měnit, většinou se porozpadaly na menší aby to některé podskupinky mohly zabalit. Celkem se na cestu vydalo skutečně 100 lidí a do cíle jich dorazilo 31 z toho 30 v limitu.

Níže je uvedeno povídání o tom jak si vedla rychlonohá Bohušova podskupinka Johnnyho skupiny od údolí Říčky dál a následuje povídání o zbytku z Johnnyho skupiny od půlky do cíle.

v následujícím textu jsou:

já = Pavel Juřica, Michal = Michal Kičmer, M. Kunc = Michal Kunc

Překvapilo mě, že se zadařilo to s těma skupinkama. No, my s Michalem jsme někde kolem 3 ráno nasadili svoje tempo a nějakým záhadným způsobem se dostali do čela vaší skupiny. To jsem však netušil. Já myslel, že před námi někdo ještě je. Nicméně v tom zákeřném kopci tuším že někde u Říček nám bylo jasné, že jsme první, ale trochu mě mrzelo, ze jde s náma jen jeden. Spolu s ním jsme dorazili do Bílovic, kde nám Andrea tak trochu vyčítala, že jdeme pomalu. Já naopak myslel, že jsme na tom oproti loňsku o hodně lépe. Neměl jsem ten papír z loňska sebou a tak jsem měl v hlavě úplně jiné loňské časy, než skutečně byly. V Bílovicích cca 7 minut za námi došel M. Kunc. Byli jsme tedy čtyři. Ještě k té kontrole. Tak jsem počítal s tím, že zas budou na kontrolách rohlíky a tak jsem si sebou nevzal vůbec žádné jídlo. Moje chyba. Musel jsem to tedy nějak přečkat bez jídla. V cca 4:25 jsme vyrazili na cestu. 1 skupina měla být před námi cca 2:25hod a 4 skupina cca 1 hod. Náš plán byl pred Českou dohonit 4. skupinu, za Jinačovicema dohonit 2+3spojenou skupinu a někde v Omicích 1.skupinu a s tou pak dojít do cíle. Skupiny před náma však měly rychlejsí tempo, než jsem předpokládal, takže nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit.

Cesta dál probíhala v pohodě, jen nebýt Brňáků co šli s náma, tak skončíme s Michalem úplně někde jinde. Dokonce i tu cestu před Lelekovicema znali lépe než já. Díky tomu jsme dohonili v Lelekovicích 4.skupinu, která na nás měla ješte ve Vranově náskok 25minut, jak jsme se dověděli od odpadlíka. V těch Lelekovicích jsme byli v 6:50 a obchod otvírali v 7hod. Musel jsem tedy vydržet až do České. Po cestě jsme předešli 4.skup., která pauzírovala. U obchodu jsme dali pauzu 37minut a já se konečne najedl. Celý pochod jsem vydržel na 10 rohlíkách, 2 banánech a 5ti kolečkách disko oplatků. Za Českou jsme předešli opět odpočívající 4.skup. Nikdo neměl zájem se přidat. Vymyslel jsem hru na postřeleného jelena a honící lovce. Já byl postřelený jelen a Michal mě honil. Kluci (M. Kunc + Tomáš) se nepřidali, tak jsme je ve stínu počkali. Do Jinačovic jsme to přes Babu nebrali, ale šli jako loni. U kontroly jsme sledovali skupinku před náma, jak zachází do lesa za Jinačovicemi. Moc jsme se nezdrželi a pelášili naším konstantním tempem dál. Myslím že nám všem vyhovovalo.

Potom jsme začli míjet odpadlíky (kolena, puchýře...), nebylo mi moc veselo. Působili moc pesimisticky. Za stálé konstantní rychlosti jsme na hradě Veveří došli odpočívající 3.skup.. Ta druhá se asi totálně rozpadla. Nikdo se k nám nepřidal, ale údajne jsme měli dva dohnat. Nikoho jsme pak ale osamoceného nedohnali. Mezi Ríšovou a Helenčinou studánkou nás postupně došli z té 3.skup. tři lidi, takže nás bylo celkem 7. To už se mi celkem zamlouvalo. Mimo jiné jsme mezi těma studánkama trochu bloudili. Bohužel, naše skupinka se na Helenčině studánce rozpadla. Dali jsme pauzu na jídlo, bo tam byla voda. Po pauze jsme nevyšli všichni najednou s tím, že nás ostatní doženou. Zůstal tam Tomáš, který vyšel asi 200m za náma a jeden z 3.skup.. Na Tomáše jsem ještě před autodromem chvíli čekal. Celou cestu šel 200m za náma a teď takové zpoždění. Napadlo mě, že asi čeká na toho s té 3.skup. a že nás dojdou. Došli jsme tedy v 5ti na kontrolu. Tam nám Andrea naopak trochu vyčítala, že jsme moc rychlí.

První skupina měla před náma náskok 30 min. Bylo 12:30 hod. Došli jsme je za Bobravou na té hnusné asfaltové cestě. Michal si obouval cukle a zbytek naší skupiny se přidal k 1.skup. Trochu nám utekli, tak Michal řekl, že poběží ať má ten hnusný úsek rychle za sebou. Já se přidal a to byla chyba. Udělali jsme si sice náskok 3 minuty, ale nechali jsme si je utéct o 5 min a už jsme je potom nebyli schopni dohnat. V údolí Bobravy jsme se i já s Michalem rozdělili. Šli jsme kazdý sám. Já pak na něj u Anenského mlýna 15:15 čekal. No a Michal chtěl zalézt do té hospody, co tam je a já chtěl dojít tu první skupinu. Takže jsme si řekli čau v cíli. Já tedy valil=běžel abych dohnal ty přede mnou. Vydržel jsem cca 3 km no a jak jsem došel na cestu před Želešicema, tak mi bylo jasné, že přede mnou nikdo není, a že museli dát pauzu v té hospode. Tak jsem tedy už beze spěchu došel v klídečku do cíle a vychutnával si pohled na Brno a Pálavu, i když nebyl takový rozhled jako loni. Do cíle jsem došel.... ale to už asi víš jak to probíhalo. S Pepou jsme zašli na pivo no ja pak jsem jel s Michalem na kolej.

 

Vzhledem k tomu, že v České jsme byli v 9 hodin ráno, museli jsme si pro druhou půli udržet minimálně stejný tempo jako v té první. Proto jsme se moc nezdržovali a ti co pokračovali dál (já, Petr, Pavel, Kateřina a Milan – 3. nejstarší z účastníků) vyrazili nahoru na pod Sychrovem. Pokračovali jsme na Babu a kolem 10 h jsme byli na kontrole u velice pohostinné rodiny Křivánkových v Jinačovicích. Tam jsme se nechali zkontrolovat, přestože razítko nám pár minut před tím ujelo k automotodromu. Občerstvili jsme se, zjistili něco málo o počtech účastníků navštívivších tuto kontrolu a šli jsme dál.

Bylo vedro a tak se šlo celkem špatně, zvlášť potom, když se lezlo ze Senařova na Trnůvku – člověka to dost odvodňovalo a tak bylo nutný pořád doplňovat tekutiny. Nakonec jsme tu únavnou cestu lesem zvládli, ale ke 3 křížům jsme došli až těsně před polednem. Jicí (to je divný slovo) a picí (ještě horší :-) ) a mycí pauzou u studánky jsme tam strávili zase celkem dlouho, takže jsme byli stále pod časovým tlakem. Kousek po přejití Svratky jsme trochu zvýšili tempo, čímž jsme trochu utekli Milanovi. Cestu nám ovšem dost komplikovala skupina cyklistů (teda spíš mateřská školka na kolech), která se nám chvílemi výrazně pletla do cesty, a to po celou cestu až k Ríšově studánce. Mezi tím jsme však došli ke hradu Veveří, kde jsme se pokoušeli mobilem kontaktovat ostatní skupiny –ovšem bez úspěchu. Tam jsme se nechali předejít Milanem a pokračovali jsme dolů (usoudili jsme, že stavitel hradu byl velice neprozíravý, když postavil příjezdovou z údolí tak blbě, že se po ní po těch 68 km sejít dolů ňákým rozumným způsobem skoro nedá ...) a pak zase nahoru, po překonání údolí Veverky. Ten výstup podle mě byl úplně nejhorším místem naší trasy, jednak díky stále se pletoucím kolům s dětmi v sedlech pod nohy a jednak díky dopadu slunečních paprsků, protože ty 3 km na Ríšovu studánku se jdou místy dost řídkým lesem (pokud se ta paseka dá ještě vůbec nazvat lesem) a vzhledem k tomu, že bylo úplně jasno a bylo "teprve" (vzhledem k poloze Slunce na obloze) něco mezi 13 a 14 h, zažívali jsme opravdu peklo, takže jsem se při první zastávce po vyjití do hustšího lesa řádně osprchoval vodou, které jsme si naštěstí vzali ze studánky u 3 křížů dost. K Ríšově studánce, kde jsme se opět potkali a na dlouhou dobu zase rozloučili s Milanem jsme však přišli, když bylo "už" (vzhledem k našim cílům) 13:56, a tak jsme se moc nezdržovali a šli dál. Milan totiž omylem zvolil cestu na Žebětín a tak jsme šli dlouhou cestu sami 4. Dali jsme si za cíl dojít do 16:00 do Omic, aby byla ještě šance na úspěch. Cestu k Helenčině studánce jsme zvládli relativně rychle, o to déle jsme pak pauzírovali u ní, takže se jakékoliv časové rezervy smazaly a my jsme se opět museli z plných sil snažit, abychom se vešli do intervalu 24 hodin (to v případě, pokud by se nám do cíle podařilo dojít). Když jsme procházeli přes Masarykův okruh, opět se projevilo počasí a tehdy jsem si uvědomil, že přestože nevím kolik bylo stupňů, tak v takovým vedru jsem ten pochod do té doby ještě nešel. Na kontrole u automotodromu, kam jsme přišli v 15:00, sice ještě čekali Pepa a Andrea, ale už nastupovali do autobusu, takže jsme to měli zase bez razítka. Napili jsme se a pokračovali dál, přestože jsme už tušili, že svůj částečný cíl nesplníme. Po asfaltce přes dálnici za Kývalkou se šlo díky nesouvislosti jejího povrchu jako po kamení a jakmile jsme došli k rozcestí U vodárny, trochu mě překvapil následný směr značky, který místo aby se po pár desítkách metrů stočil doprava (což jsme taky udělali, ale následně jsme tento čin vyrušili návratem na značenou cestu), šel furt dál rovně a nahoru až došel xilnici kousek od Nad Omicemi. Tím pádem jsme si cestu urychlili, protože nás neunavila cesta podél lesa, která by za onoho počasí byla hřebíkem do raqe. Jakmile jsme došli na silnici, já a Petr jsme přesvědčili Pavla a Katy k běhu, takže jsme do Omic došli v 16:15, což bylo ještě přijatelný. Horší bylo to, že jsme se zase ještě zdrželi asi o 20 minut během zastávky, kterou jsme absolvovali navštívením mé kamarádky Míši. Ta se ovšem velice vyplatila, protože jsme jednak dostali napít najíst a prostě jsme na chvilku úplně (teda v rámci možností) zapomněli na naše každokilometrové starosti, kromě toho jsme se dozvěděli o cestě z Omic do údolí, nové a lepší, takže jsme ji hned využili a vyhnuli se tak té strašné asfaltce k nádraží. Místo toho jsme se v pohodě (" ") ve stínu prošli lesem až k lomu a místu Bobrava, což bylo zhruba v době, kdy první chodiči docházeli do cíle.

Tam jsme po hodně dlouhé době potkali někoho dalšího z chodičů (už od půlky jsme šli my 4 + Milan, kterej to ale omylem bral místo Omic přes Střelice) – Tomáše, kterej vyrážel v naší skupině, a kterej se zde ňákým nedopatřením rozdělil se svým spoluchodičem Vaškem, kterýho poslal napřed, a tak jsme ho vzali s sebou a zase nás bylo 5. Snad jako jediní jsme se drželi výsledně pozměněné trasy a nešli po silnici a místo toho jsme to vzali podél lesa. Sice tam bylo bahno, kopřivy a klestí přes cestu, ale přesto myslím, že nám to plně vynahradilo nejití po asfaltce za stále plného slunečního svitu. Ovšem vzhledem k pokročilosti délky našema nohama ušlé se začala projevovat únava a to především v tempu. Ovšem dělání přestávek byl pro nás příliš velký přepych, protože jsme se snažili udržet si šanci na úspěch. Jednou z mála výjimek byl konec asfaltky u Radostického mlýna v 18:45. Tam jsme si asi na čtvrt hodiny sedli u potoka a téměř bez mluvení si probrali, co vše každej z nás už má za sebou a co vše je ještě v jeho silách. Měli jsme před sebou asi 13 km a 3 hodiny času. To je něco víc jak 4 km/h. Už tehdy však Katy odmítala jít rychlostí kolem 5 km/h, protože toho už taky měla celkem dost, což je pochopitelný.

Údolí Bobravy nás uvítalo v celé své kráse, nekonečný 4 km pro mě byly tentokrát relativně konečný a (nevím jak ostatní) byl jsem celkem v pohodě – slunko už bylo přece jen níž. Ještě v úseku od Spálenýho mlýna jsme s Petrem ostatní trochu popoháněli, pak si Tomáš obvázal koleno a už se mu šlo taky líp. U Annenskýho mlýna jsme se v 19:10 zase trochu povzbudili setkáním s Martou a Vaškem, kterej měl už jenom 1h, 25min do vypršení limitu 24 hodin. Vypadalo to s ním dost bledě, to ovšem pouze do chvíle, kdy si na nohu navlékl můj zpevňovač kolena. Pak se napřed přidal k ostatním a pak jim všem utekl ...

Já jsem si vzhledem k celkem dobrýmu stavu udělal menší pauzu v občerstvení u Annenskýho mlýna, povykládal s hospodským o chodičích občerstvivších se v jeho hospůdce a po asi 10 minutách jsem vyrazil dál. Podle svých představ jsem měl nasadit turbo chůzi a po půl kilometru dohnat ostatní. To jsem však nevěděl, že ostatní nasadili hyper turbo chůzi, jehož hlavním motorem byla kupodivu Katy, která celou cestu do Želešic udávala tempo svým poklusem. Takže jsem svoji skupinku došel až v Želešicích, kde ostatní dělali chvilkovou pauzu. Vylezli jsme na ten neuvěřitelně nudnej kopec, opustili tu nekonečnou vesnici a už s výhledem na Dyjsko-Svratecký úval jsme zamířili k Modřicím. Ovšem nejen krajina se objevila v našem obzoru: na cestě na most a na něm jsme zahlídli 2 osoby: Vaška a Milana. Vzhledem k tomu, že bylo teprve něco po čtvrt na devět, věděli jsme nejenom, že to stihneme my, ale že to zvládne i Vašek, jehož start byl v 20:35. A tak se taky stalo. Vašek došel do cíle 3 minuty před svým limitem a po pár minutách jsme dorazili i my, spolu s Milanem, kterýho jsme ztratili u Ríšovy studánky, před 29 km. Taková štreka ... zde už jsme zápasili jen s posledními metry modřické ulice vedoucí ke konečné ...

A tak jsme zvládli pochod během 23:30 minut. Počkali jsme ještě na Martu, která se oficiálně nezúčastnila, ale měla roli zdravotnice-masérky, což se uplatnilo jak cestou, tak v cíli. Po příjezdu do centra ještě pěkně na počest Pokořitelů byl ze Špiláku odpálen úžasný ohňostroj, který podle mě naprosto neměl do té doby u nás obdoby.

Další ráno proběhl standardní rozhovor pro rádio Brno (tentokrát jsem si vzal s sebou do studia Milana) a něco málo po poledni proběhlo slavnostní vyhlášení n

a náměstí Svobody. Sice na pódium vystoupilo kromě mě, moderátorky a skupiny MR Swing, která se tam chystala hrát, jenom 5 lidí, ale myslím, že to bylo tak akorát. Horší bylo, že když moderátorka četla jména úspěšných chodičů, vítr jí obrátil papír a ona vynechala pár jmen. Radkovi Pšenčíkovi, který byl mezi nimi, se tímto způsobem omlouvám (i za moderátorku, která za to ale taky zas tak moc nemůže). Pokud tam byl ještě někdo nečten a chce být tímto způsobem ospravedlněn, nechť mi napíše.

Johnny

... a tady jsou další fotky


Akci pořádá

za podpory