|
Tak nějak se mi o tehlé akci nechtělo psát, proto jsem volil formu dopisu hlavnímu organizátorovi. Tady je:
100 kiláků za den 1.- 2.6.2001Ahoj Johnny, kdysi ses mě ptal, jestli mívám při pochodu krizi. Jo, nejhorší pro mně je se rozejít. Vždycky mi to trvalo zhruba 30km. To je přes noc do Bílovic. Typickým příkladem je loňský pochod, kdy jsem nasadil své oblíbené tempo právě před Bílovicema: pokud jde o kratší pochody 50km a méně, tak se rozcházet nemusím. Tentokrát byl ten pochod ale úplně o něčem jiném. Nemohl jsem si najít své tempo ce prvních 80km jsem se vyloženě trápil: Teď mě tak napadlo, že kdybych to v půlce zabalil, mohl bych říct, že jsem to šel v pohodě. V tom případě bych se rozcházel jen prvních 30km druhé padesátky. Ale šel jsem stovku, takže zůstanem u těch 80km na rozejití. Nohy jsem začal cítit hned od prvních kilometrů. Byly nějak moc těžké. Asi je to tím kadovánkem, co jsem pil u kamarádů v Modřicích těsně před startem. Ze začátku pochodu jsem vykecával s Katkou a bylo mi jasné, že budu rád když to vůbec dojdu. Přece jen jsem letost nikde nechodil. Snad jen o velikonocích asi 30 km a před týdnem něco málo. Za Mariánským údolím jsem se dostal do čela naší skupiny. Ti za náma moc nezaostávali, ale šli přece jen o trošičku pomaleji než my. Šel se mnou stejně jako loni Michal Kunc a ještě jeden, co to v Útěchově zabalil. Z Bílovic jsme docházeli zrovna když jsi dorazil. To bylo naposledy co jsem viděl poslední skupinku. Od té chvíle jsme šli s Michalem neustále spolu. V Útěchově jsme si chtěli někam sednout a něco zakousnout. Bylo to strašně legrační, ale všechny lavičky byly již obsazeny jinými chodiči. Sedli jsme až v lese za Útěchovem. Obešli nás dva kluci a dvě holky, se kterými jsme se míjeli až do konce pochodu. Oproti loňskému roku, kdy jsme neustále někoho obcházeli a občas někoho strhli k našemu tempu, tak letost vůbe nic. Téměř nikoho jsme nepotkávali. Bylo to takové smutné, žádní lidi... Michal šel stejným tempem jako vloni.Tehdy šel trochu pomaleji než my, ale vždy nás došel, když jsme odpočívali a pak šel napřed. Tentokrát jsem ho nestíhal já a protože nedělal ani kraťoučké přestávky, musel jsem ho občas doběhnout. Tímto stylem postupu jsme došli až do Jinačovic. Chtěl jsem si trochu zdřímnout, ale nedařilo se. Po 30 minutách (7:20-7:50) jsme šli dál. Měli jsme lepší čas než loni, ale já věděl, že je to spíše špatné znamení. V Jinačovicích jsem zašel koupit rohlíky a čokoládu. V žaludku jsem měl takovej divnej pocit. Něco jako že mám hlad, ale nemůžu do sebe nic nacpat. Za pochod jsem snědl 11 rohlíků, 1 oříškovou čokoládu a 3 tatranky. Když jsem před pochodem přemýšlel co si vzít za jídlo, tak jsem usoudil, že ať si vemu cokoliv, stejně mi bude blbě. A byla to pravda. Až ke Třem křížům se mi šlo skvěle. Michal mi neutíkal a to se mi líbilo. U Tří křížů nás došlo pár lidí, a to jsme jen dobrali vodu. K hradu Veveří se šlo hodně blbě, protože nesouhlasí kilometry v rozpisu. Je to prostě delší. Když jdem u hradu viděl šipku s cedulí: kontrola u kapličky, nejraději bych střílel. V kopci naRíšovu studánku jsem si sundával budnu, Michal se mi vzdálil a vzdálenost mezi námi se neustále zvětšovala. Až se mi ztratil úplně. Na Ríšově studánce jsem si sednul a rozjímal o poklesu mé výkonnosti. Došel jsem k závěru: hodně lezu, málo chodím. Budu s tím muset něco udělat. Naštěstí mě pak došli ti čtyři, co se s nima z Útěchova neustále míjím. Ti vycházeli 20:15h. Jdu s nimi a je to moje jediná záchrana. U Helenčiny studánky nabírám vodu. Michal tam obědvá. My jseme dál a počasí vypadá na déšť. Za celý pochod jsem vypil 4 litry vody, ale rty byly pořád suché. Nad Omicema začalo pršet. S radostí jsem to přivítal. Mlel jsem z posledního a při chůzi jsem usínal. Plácnul jsem sebou do lesa, pod hlavu dal batoh a přikryl se pláštěnkou. Dalších 30 min jsem nevěděl o světě. Když jsem se probral, zrovna kolem mě dva procházeli. Musel jsem se podívat na hodinky, abych se ujistil, že jsem pochod neprospal. Od této chvíle se mi šlo nádherně. Šel jsem sám. Asi 4 chodiče jsem obešel na nádraží v Ohmicích. Cesta do Radostic byla oproti loňsku nudnější, protože jsem byl sám. Začal jsem zpívat, a to hodně nahlas. V této pohodě jsem s malou přestávkou na tatranku u Spáleného mlýna došel až do cíle. Těch prvních 80km jsem nebyl schopen jít rychleji ani běžet, protože mě bolely nohy. Teďkom už nohy nebolely, ale rychlejší tempo jsem neudýchal. Navíc jsem měl boty na chození po horách. Když jsem zvažoval jaké boty si vemu, raději jsem zvolil boty vyšší s pevným kotníkem, které tak rychle nepromoknou. Udělal jsem asi dobře protože tenisky bych měl promočené hned na začátku pochodu. Taky pevný kotník je potřeba, protože když je člověk unavenější, tak si na to našlapování nedává takový pozor. Nevýhodou ale je, že se v nich nedá moc dobře běhat. Michala a ty 4 jsem minul u Anenského mlýna. V Želešicích mi začalo pršet, takže až do cíle jsem došel v pláštěnce. Hnedka v Modřicích jsem šel navštívit kámoše, takže jsem pak byl v cíli, když jsi došel ty. Na koleje jsem dorazil v pohodě. Autobus v sobotu nejezdí, takže jsem se i trochu prošel a vyšel si na kopec podívat se na ohňostroj. Někdy kolem půlnoci jsem šel spát. Kdybych si nenachystal budílka na 11 hodin, tak bych asi na to vyhodnocení na náměstí zaspal. Bohuš | |