Brněnské vokruch vokolo Štatlu

12. ročník

Na serveru rajce.idnes.cz jsou fotky z organizace pochodu. Svoje fotky tam můžete umístit taky, pak nám pošlete odkaz, ať se na ně můžou podívat i ostatní.

Svoje zážitky z pochod 2007 sepsali úspešní chodiči Michal Stehlík (Mike) & Jiří Mucha (George).

Mike: Všechno začalo už v roce 2006, kdy jsem chodil do jazykovky s Romanem (Brzobohatým), který uvažoval o účasti na tomto pochodu, ale nenašel nikoho do party. Nedlouho poté jsem se viděl s bývalým spolužákem z gymplu Michalem Kuncem, který se už několikrát úspěšně zúčastnil a tak jsem se rozhodl, že bych to měl taky zkusit. V roce 2006 to ještě nevyšlo, díky termínové kolizi s „padesátkou“ Náměšť – Prčice (kterou jsem taktak dokončil), ale prioritou v roce 2007 se stala „stovka“ vokolo Štatlu. O mém úmyslu jsem informoval Romana a taky jsem to nadhodil v práci, kde dva mí kolegové nadšeně souhlasili s tím, že to zkusí. Jednoho to postupem času přešlo, ale Martin (Světík) nezklamal a šel do toho. Posledním členem, se kterým jsem ze začátku moc nepočítal, který mi ale, jak se ukázalo později, výrazně pomohl dojít do cíle, byl můj další spolužák z gymplu Georgie (Jiří Mucha). Tomu jsem se zmínil, že jdu a kdyby chtěl, může se přidat. Prý porozmýšlí. Jaké bylo mé překvapení, když mi dva dny před pochodem George volal ze Starobrněnské pivnice a po pěti pivech mi sdělil, že to teda zkusí. Pořád jsem to ještě nebral úplně vážně, říkal jsem si, že ráno s mozkem očištěným od alkoholu to bude jinak, nicméně George šel.

George: O této akci jsem se dozvěděl od spolužáka z gymnázia Michala. Oproti chůzi sice preferuji jízdu na kole, ale usoudil jsem, že to není špatná příležitost k setkání se známými. Po kritickém zvážení svých schopností jsem usoudil, že 50 kilometrů v mých silách je; protože ale tato vzdálenost nebyla vypsána, zúčastnil jsem se s tím, že když mi dojdou síly, tak to jednoduše vzdám. Navíc nepatřím mezi „sovy“ a nedělá mi problém usnout v jakýhkoliv situacích (třeba při posezení v hospůdce); přibalil jsem proto trochu mleté kávy s tím, že v případě nejvyšší nouze snad zabere.

Mike: V pátek v 19:35 jsme s Martinem dojeli červeným mercedesem na konečnou busu č. 45 do Mariánského údolí. Vysadil mě přímo na zastávce a tak se lidi čekající na autobus chvíli domnívali, že MHD zmodernizovala vozový park. Asi v 19:45 se z autobusu vyvalili George a Roman a byli jsme kompletní. Vzhledem k tomu, že se na startu vytvořila řada, vyrazili jsme až v 20:45 a přidal jsem k nám ještě Petr (Vozdecký), který tam byl na startu sám.

A tak jsme se vydali do Podolí. Nálada byla optimistická, Martin s Romanem hýřili energií, zpívali a dělali vtípky, osobně jsem se snažil energií šetřit a držet stálé tempo, a proto jsme šli plynule a docela svižně. Přesto nás nás semtam někdo předešel, ba i předběhl. Nevím, jak je to možné, ale jeden mladý pár nás cestou předběhl asi pětkrát. Nikdy jsem si nevšiml, jak se zase dostali za nás, začal jsem je podezříval, že už ten okruh běží po několikáté. Naposledy jsme je pak s Georgem viděli na kontrole ve Veverské Bítýšce, odtud už nás nedoběhli. Prvních 20 km bylo převážně po silnicích, sil bylo plno, jen Roman si stěžoval, že si nemůže vytáhnou svačinu, protože bychom mu utekli, za což mohlo mé udržování tempa a tak mě v té době moji spoluchodci začali nazývat diktátorem. Před kontrolou v Modřicích si Martin s Petrem dali kratšího běha, prý je to výborné na „protřepání“ nohou:o)

George: Ze začátku se většinou šlo po asfaltu, Michal nasadil docela svižné tempo (na to, že si stěžoval na bolavé koleno). Moje pozdní večeře vynucená pocitem hladu čítající 3 rohlíky se tedy konala za pochodu. I přitom jsem stihl zapisovat většinu mezičasů (jakožto jediný majitel propisky), což mi vydrželo až do cíle. Automobilový provoz naštěstí nebyl velký, ale i tak jsem občas neměl dobrý pocit (zejména z Chrlic k Olympii).

Mike: Po kontrole a občerstvení v Modřicích jsme vyrazili do Želešic, kde se naše skupina rozšířila o dalšího kolegu (pro mě Bezejmenného – sorry) na šest osob. Tento stav však netrval dlouho, protože krátce po opuštění Želešic nastala první ztráta cesty, tu ještě naše skupina ustála bez úhony, ale krátce na to jsme v lomu zabloudili znovu a došlo k jejímu rozpadu. Martin s Bezejmenným nám utekli a my jsme je začali stíhal. Petr podle barvy světel poznal oba uprchlíky v dáli před námi a tak jsme nasadili vysoké tempo, abychom je dohnali. Podařilo se nám to až u Radostického mlýna, to už s nám ale nebyl Roman, který tempo nevydržel a došel nás až ve Střelicích na nádraží, kde jsme odpočívali. Tam byla naposledy, na chvíli, naše šestičlenná skupina pohromadě.

George: Údolí Bobravy bylo pěkné, dokonce se nám dvakrát povedlo ztratit cestu (mezi chatkami a za lomem). Následná chůze mezi kalužemi ve tmě měla též své kouzlo (zvláště bez svítilny; naštěstí jsem dokázal držet krok s jejich majiteli). Ve Střelicích na nádraží se konalo zalepení otlaků a jedna káva z automatu (raději jsem neriskoval; celou noc jsem nezamhouřil oko).

Mike: První ze Střelic vyrazil Roman, moc se nezdržoval s tím, že ho stejně dojdeme, v čem se nemýlil. Martin potřeboval víc času na regeneraci a že půjde později (v práci jsem se dozvěděl, že došel na Kývalku, kde si vzal taxíka, který ho dovezl k červenému mercedesu – cenu, kterou musel zaplatit ovšem odmítl neprozradit). Romana jsme došli asi po dvou kilometrech a to byly také naše poslední společné metry. Nechytl se nás a od Ríšovy studánky pak šel na MHD do Bystrce. Petr s Bezejmenným se přidali ke dvou dalším chodcům a utekli nám asi o sto metrů, takže zbytek cesty jsme šli s Georgem sami. Cesta příjemně utíkala, tento úsek byl jediný, kdy jsem se trošku kochal přírodou, v noci byla tma a později už jsem na kochání neměl náladu. Před Helenčinou studánkou jsme dohnali Bezejmenného, který nevypadal moc čerstvě (Helenčina studánka prý byla jeho poslední zvládnutá kontrola). Na studánce jsem si od sympatické Korýšky Evy vzal pomeranč a protože už jsem taky nebyl úplně čerstvý, tak jsem to snědl celý, aniž by mě napadlo se s někým rozdělit. Takže se dodatečně omlouvám, pokud se na někoho kvůli mně nedostalo.

George šlapal skvěle, nestěžoval si, když se potřeboval zastavit, tak mě pak došel, úplně vyhovoval mým diktátorským potřebám. Při sešupu k Veveří mně celkem začalo bolet koleno, na které jsem ještě ve středu téměř nemohl došlápnout. Tam nás naposledy předběhli běžci a taky Petr s dalšími chodci. Celkem jsem jim záviděl energii, začínal jsem pociťovat únavu. Na kontrole v Bítýšce jsme se ani moc nezastavovali a hned jsme vlítli na stoupání k Trnůvce. Šel jsem tam poprvé, tak mě ten kopec docela zaskočil, nebyl jsem na něj psychicky připraven. Matně si pamatuji, že jsme šli po křížové cestě, že tam někde byly tři kříže (zřejmě Tři Kříže), ale neměl jsem sílu jim věnovat pozornost, od nich dál už ten kopec nebyl tak strmý, ale stejně se mi ulevilo, když jsme začali od Trnůvky klesat do Jinačovic, až na fakt, že mě zase pobolívalo koleno. Z Jinačovic na Babu to znám, tak jsem neodolal a dal si v Jinačovicích na lavičce energetický nápoj. Kupodivu celkem zabral, cítil jsem se docela dobře, ale asi ne tak dobře vypadal, protože cestou na Babu jsme potkávali důchodce, kteří se ptali, kolik jsme toho už ušli. Nicméně výstup na Babu proběhl bez větších problémů a dolů do České cesta ubíhala rychle (cestou jsme předešli Petra), mírné rozčarování přišlo až v České, kde jsem zjistil, že česnečka se podává až v Lelekovicích. Naštěstí to nebyla nepřekonatelná vzdálenost, i když jsem cestou mírně nadával.

George: Začalo svítat a při prvním větším stoupání k Helenčině studánce jsem začínal cítit, že už mám v nohách pár desítek kilometrů. Chvíli jsem přemýšlel o vhodném místě k ukončení a využití služeb MHD; skončit u přístaviště ve Veverské Bitýšce mi ale připadalo unáhlené a k domovu v Líšni vedla asi nejvíce přímá (i když nejméně pohodlná) cesta po trase pochodu. Naštěstí jsem neznal výškový profil následující trati a Michal vypadal sice unaveně (kdo by nebyl), ale bez nějakého úmyslu k ukončení, tak jsem pokračoval s ním. Následovalo dosti strmé stoupání ke Třem Křížům (asi nejhorší, ale vcelku krátké), síly dost znatelně ubývaly. V Jinačovicích jsem naznal, ze je nejvyšší čas na dopink energetickým nápojem; předtím jsem se živil musli tyčinkami a hrozny; zřejmě to stačilo, nedostatek energie jsem necítil. Před Českou se začalo ozývat slunce (blížilo se poledne), a pražilo ještě další dva kilometry ke kontrole do Lelekovic.

Mike: Po česnečce a krátkém odpočinku jsme z Lelekovic pokračovali do Vranova. Protože jsem tam šel nedávno, tak jsme neměli problém najít cestu. Horší to bylo s teplotou, bylo kolem poledne, slunko pražilo a les tam nebyl moc hustý. Cítil jsem únavu, ale k Jelínkovi i do Vranova jsme dorazili vcelku v pohodě. Moje krize začala se stoupáním ve Vranově, před hospodou u Klímů se nás ptali neznámí kolisti, jestli jdeme ten 100 km pochod. Odvětil jsem „Bohužel ano.“ „Proč bohužel?“ „Protože už nemůžu.“ a Georgovi jsem dodal, že na první lavičce si musím odpočinout. „Myslíš nahoře u kostela?“ „Ne, myslím první“ a už jsem seděl, po chvíli ležel, nohy nahoru, opřené o mnohaletou lípu. V té chvíli se na mě celkem hodilo to o kohoutkovi: „Leží tam na dvoře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře“. Nevím, jestli se George bál, ale já jsem v té chvíli opravdu netušil, jestli dojdu. Po chvíli jsem se naštěstí sebral a vyrazili jsme do Útěchova. Cestou jsme potkali kontrolu u nejvyššího bodu trasy a pak začali klesat do Bílovic. Pořád jsem na tom byl bledě. Když jsem si před startem pomyslně procházel trasu, říkal jsem si, že jestli dojdu tam, tak už to bude pohoda. Omyl! Byl to nejhorší úsek celého pochodu. Na té nekonečné cestě z Útěchova do Bílovic do nás pralo slunce, chodidla jsem měl úplně rozpálená (už vím, že po žhavém uhlí se dá chodit a dokonce ujít desítky kilometrů) a já se šoural jak ochrnutý krab. Asi v půlce cesty jsem opět zkolaboval a musel si na chvíli lehnout. Nebýt George, asi bych si tam zdříml a těžko říct, jestli bych pak dokončil. Snažil se mi něco říkat, nevím co všechno, protože jsem nebyl schopen pořádně naslouchat, nicméně Georgovo povzbuzování zabralo a po strastiplné cestě jsme se dostali do Bílovic, kde jsem si v Janáčkově studánce zchladil nohy. George mi navíc dal trochu pomletého kafe, které jsem rozžvýkal, asi zabralo, protože další průběh jsem už zvládl bez větších problémů.

George: Česnečka v hospodě posílila, přidal jsem i malou kofolu (pořád se mi nechtělo spát, ale drobná prevence nikdy nezaškodí). Počáteční kopec byl ještě vcelku v pohodě, ale od Jelínka se cesta ve stínu moc nenacházela a polední slunce dost pálilo. Při sestupu do Bílovic si začal Michal stěžovat na únavu, zřejmě se začal projevovat spánkový deficit. Dokonce při jedné pauze ve stínu odmítl pokračovat. Poté, co jsem mu pohrozil, že po dvou hodinách odpočinku mě bude muset odnést a sám pokračovat nehodlám, přece jenom sebral poslední zbytky sil a šli jsme dále. V Bílovicích jsme zastavili na osvěžení u studánky (pořád pražilo slunce, za těch cca 20 km jsem vypil více vody než od začátku pochodu). Michalovi jsem nabídl svoji zásobu kávy.

Mike: Na Spálenisko se šlo do kopce lesem, bez přímého sluníčka, dokonce na nás spadlo několik kapek. Byla to příjemná změna, i když únava samozřejmě byla znát. Moc zážitků jsem už nevnímal, myslel jsem jen na cíl (zajímavé je, že v těch nejtěžších chvílích jsem si připomínal, jak jsem se týden předtím učil na příšernou zkoušku z Dějin ekonomických teorií a že teď na tom vlastně nejsem tak špatně:o)) Klesání po asfaltce do údolí Říčky jsem už zvládl v pohodě a dole jsem chytil asi třináctý dech, protože jsme ho prosvištěli poměrně rychle. Zřejmě to vědomí, že od cíle už nikam nemusím mě hnalo vpřed. Do něj jsme dorazili po 20 hodinách a 26 minutách, Korýši v čele s Johnnym už nás vítali, dali nám musli tyčinku, glejt a tričko. Po dvou pivech jsme se rozloučili a nastoupili poslední úsek cesty – naštěstí už MHD.

George: Poslední stoupání na Spálenisko bylo naštěstí ve stínu, dokonce během něj spadlo i pár kapek. V Mariánském údolí Michal nasadil strhující tempo, taktak jsem mu stačil; zdálo se, že káva zabrala. Oproti jízdě na kole (kterou jsem tam párkrát absolvoval) jsme byli pomalejší, díky čemuž jsem optimisticky tvrdil, že konec je každou chvíli. Nebyl, trvalo ještě přes hodinu, než se objevila autobusová zastávka a cíl našeho pochodu.

Shrnutí:

Mike: Příjemné prožití poloviny jednoho víkendu. Cestou jsem vypotil asi 3 kg, ověřoval jsem to doma na váze, ale netrvalo dlouho a byly zpátky. Samonatahovací hodinky se mi zrychlily o dvě minuty, asi jsem kolem sebe při chůzi moc mával rukama:o)

George: Pěkný výlet, zejména noční pochod údolím Bobravy; od poloviny záleželo hodně na vůli a na obdivování krás okolní krajiny nezbývalo dost sil.

Děkujeme Korýšům za pořádání této akce.

Historie 24h