|
Brněnské
vokruch vokolo Štatlu
12.
ročník Na serveru rajce.idnes.cz
jsou fotky z organizace pochodu. Svoje fotky tam můžete umístit taky, pak nám
pošlete odkaz, ať se na ně můžou podívat i ostatní. Svoje zážitky z pochod
2007 sepsali úspešní chodiči Michal Stehlík (Mike) & Jiří
Mucha (George). Mike:
Všechno začalo už v roce 2006, kdy jsem chodil do jazykovky s Romanem
(Brzobohatým), který uvažoval o účasti na tomto pochodu, ale nenašel nikoho
do party. Nedlouho poté jsem se viděl s bývalým spolužákem z gymplu
Michalem Kuncem, který se už několikrát úspěšně zúčastnil a tak jsem se
rozhodl, že bych to měl taky zkusit. V roce 2006 to ještě nevyšlo, díky
termínové kolizi s „padesátkou“ Náměšť – Prčice (kterou jsem taktak dokončil),
ale prioritou v roce 2007 se stala „stovka“ vokolo Štatlu. O mém úmyslu
jsem informoval Romana a taky jsem to nadhodil v práci, kde dva mí
kolegové nadšeně souhlasili s tím, že to zkusí. Jednoho to postupem času
přešlo, ale Martin (Světík) nezklamal a šel do toho. Posledním členem, se
kterým jsem ze začátku moc nepočítal, který mi ale, jak se ukázalo později,
výrazně pomohl dojít do cíle, byl můj další spolužák z gymplu Georgie (Jiří
Mucha). Tomu jsem se zmínil, že jdu a kdyby chtěl, může se přidat. Prý
porozmýšlí. Jaké bylo mé překvapení, když mi dva dny před pochodem George
volal ze Starobrněnské pivnice a po pěti pivech mi sdělil, že to teda
zkusí. Pořád jsem to ještě nebral úplně vážně, říkal jsem si, že ráno
s mozkem očištěným od alkoholu to bude jinak, nicméně George šel. George: O této akci
jsem se dozvěděl od spolužáka z gymnázia Michala. Oproti chůzi sice
preferuji jízdu na kole, ale usoudil jsem, že to není špatná příležitost
k setkání se známými. Po kritickém zvážení svých schopností jsem
usoudil, že Mike:
V pátek v 19:35 jsme s Martinem dojeli červeným mercedesem na
konečnou busu č. 45 do Mariánského údolí. Vysadil mě přímo na zastávce a tak
se lidi čekající na autobus chvíli domnívali, že MHD zmodernizovala vozový
park. Asi v 19:45 se z autobusu vyvalili George a Roman a byli jsme
kompletní. Vzhledem k tomu, že se na startu vytvořila řada, vyrazili
jsme až v 20:45 a přidal jsem k nám ještě Petr (Vozdecký), který tam byl
na startu sám. A
tak jsme se vydali do Podolí. Nálada byla optimistická, Martin s Romanem
hýřili energií, zpívali a dělali vtípky, osobně jsem se snažil energií šetřit
a držet stálé tempo, a proto jsme šli plynule a docela svižně. Přesto nás nás
semtam někdo předešel, ba i předběhl. Nevím, jak je to možné, ale jeden mladý
pár nás cestou předběhl asi pětkrát. Nikdy jsem si nevšiml, jak se zase dostali
za nás, začal jsem je podezříval, že už ten okruh běží po několikáté.
Naposledy jsme je pak s Georgem viděli na kontrole ve Veverské Bítýšce, odtud
už nás nedoběhli. Prvních George: Ze začátku se většinou šlo po
asfaltu, Michal nasadil docela svižné tempo (na to, že si stěžoval na bolavé
koleno). Moje pozdní večeře vynucená pocitem hladu čítající 3 rohlíky se tedy
konala za pochodu. I přitom jsem stihl zapisovat většinu mezičasů (jakožto
jediný majitel propisky), což mi vydrželo až do cíle. Automobilový provoz
naštěstí nebyl velký, ale i tak jsem občas neměl dobrý pocit (zejména z
Chrlic k Olympii). Mike:
Po kontrole a občerstvení v Modřicích jsme vyrazili do Želešic, kde se
naše skupina rozšířila o dalšího kolegu (pro mě Bezejmenného – sorry) na šest
osob. Tento stav však netrval dlouho, protože krátce po opuštění Želešic
nastala první ztráta cesty, tu ještě naše skupina ustála bez úhony, ale krátce
na to jsme v lomu zabloudili znovu a došlo k jejímu rozpadu. Martin
s Bezejmenným nám utekli a my jsme je začali stíhal. Petr podle barvy
světel poznal oba uprchlíky v dáli před námi a tak jsme nasadili vysoké
tempo, abychom je dohnali. Podařilo se nám to až u Radostického mlýna, to už
s nám ale nebyl Roman, který tempo nevydržel a došel nás až ve
Střelicích na nádraží, kde jsme odpočívali. Tam byla naposledy, na chvíli,
naše šestičlenná skupina pohromadě. George: Údolí Bobravy
bylo pěkné, dokonce se nám dvakrát povedlo ztratit cestu (mezi chatkami a za
lomem). Následná chůze mezi kalužemi ve tmě měla též své kouzlo (zvláště bez
svítilny; naštěstí jsem dokázal držet krok s jejich majiteli). Ve Střelicích
na nádraží se konalo zalepení otlaků a jedna káva z automatu (raději jsem
neriskoval; celou noc jsem nezamhouřil oko). Mike:
První ze Střelic vyrazil Roman, moc se nezdržoval s tím, že ho stejně
dojdeme, v čem se nemýlil. Martin potřeboval víc času na regeneraci a že
půjde později (v práci jsem se dozvěděl, že došel na Kývalku, kde si vzal
taxíka, který ho dovezl k červenému mercedesu – cenu, kterou musel
zaplatit ovšem odmítl neprozradit). Romana jsme došli asi po dvou kilometrech
a to byly také naše poslední společné metry. Nechytl se nás a od Ríšovy
studánky pak šel na MHD do Bystrce. Petr s Bezejmenným se přidali ke
dvou dalším chodcům a utekli nám asi o sto metrů, takže zbytek cesty jsme šli
s Georgem sami. Cesta příjemně utíkala, tento úsek byl jediný, kdy jsem
se trošku kochal přírodou, v noci byla tma a později už jsem na kochání
neměl náladu. Před Helenčinou studánkou jsme dohnali Bezejmenného, který
nevypadal moc čerstvě (Helenčina studánka prý byla jeho poslední zvládnutá
kontrola). Na studánce jsem si od sympatické Korýšky Evy vzal pomeranč a
protože už jsem taky nebyl úplně čerstvý, tak jsem to snědl celý, aniž by mě napadlo
se s někým rozdělit. Takže se dodatečně omlouvám, pokud se na někoho kvůli
mně nedostalo. George
šlapal skvěle, nestěžoval si, když se potřeboval zastavit, tak mě pak došel,
úplně vyhovoval mým diktátorským potřebám. Při sešupu k Veveří mně
celkem začalo bolet koleno, na které jsem ještě ve středu téměř nemohl
došlápnout. Tam nás naposledy předběhli běžci a taky Petr s dalšími
chodci. Celkem jsem jim záviděl energii, začínal jsem pociťovat únavu. Na
kontrole v Bítýšce jsme se ani moc nezastavovali a hned jsme vlítli na
stoupání k Trnůvce. Šel jsem tam poprvé, tak mě ten kopec docela
zaskočil, nebyl jsem na něj psychicky připraven. Matně si pamatuji, že jsme
šli po křížové cestě, že tam někde byly tři kříže (zřejmě Tři Kříže), ale
neměl jsem sílu jim věnovat pozornost, od nich dál už ten kopec nebyl tak
strmý, ale stejně se mi ulevilo, když jsme začali od Trnůvky klesat do
Jinačovic, až na fakt, že mě zase pobolívalo koleno. Z Jinačovic na Babu
to znám, tak jsem neodolal a dal si v Jinačovicích na lavičce
energetický nápoj. Kupodivu celkem zabral, cítil jsem se docela dobře, ale
asi ne tak dobře vypadal, protože cestou na Babu jsme potkávali důchodce,
kteří se ptali, kolik jsme toho už ušli. Nicméně výstup na Babu proběhl bez
větších problémů a dolů do České cesta ubíhala rychle (cestou jsme předešli
Petra), mírné rozčarování přišlo až v České, kde jsem zjistil, že
česnečka se podává až v Lelekovicích. Naštěstí to nebyla nepřekonatelná
vzdálenost, i když jsem cestou mírně nadával. George: Začalo svítat a
při prvním větším stoupání k Helenčině studánce jsem začínal cítit, že už mám
v nohách pár desítek kilometrů. Chvíli jsem přemýšlel o vhodném místě k
ukončení a využití služeb MHD; skončit u přístaviště ve Veverské Bitýšce mi
ale připadalo unáhlené a k domovu v Líšni vedla asi nejvíce přímá (i když
nejméně pohodlná) cesta po trase pochodu. Naštěstí jsem neznal výškový profil
následující trati a Michal vypadal sice unaveně (kdo by nebyl), ale bez
nějakého úmyslu k ukončení, tak jsem pokračoval s ním. Následovalo dosti
strmé stoupání ke Třem Křížům (asi nejhorší, ale vcelku krátké), síly dost
znatelně ubývaly. V Jinačovicích jsem naznal, ze je nejvyšší čas na dopink
energetickým nápojem; předtím jsem se živil musli tyčinkami a hrozny; zřejmě
to stačilo, nedostatek energie jsem necítil. Před Českou se začalo ozývat
slunce (blížilo se poledne), a pražilo ještě další dva kilometry ke kontrole
do Lelekovic. Mike:
Po česnečce a krátkém odpočinku jsme z Lelekovic pokračovali do Vranova.
Protože jsem tam šel nedávno, tak jsme neměli problém najít cestu. Horší to
bylo s teplotou, bylo kolem poledne, slunko pražilo a les tam nebyl moc
hustý. Cítil jsem únavu, ale k Jelínkovi i do Vranova jsme dorazili
vcelku v pohodě. Moje krize začala se stoupáním ve Vranově, před hospodou
u Klímů se nás ptali neznámí kolisti, jestli jdeme ten George: Česnečka v
hospodě posílila, přidal jsem i malou kofolu (pořád se mi nechtělo spát, ale
drobná prevence nikdy nezaškodí). Počáteční kopec byl ještě vcelku v pohodě,
ale od Jelínka se cesta ve stínu moc nenacházela a polední slunce dost
pálilo. Při sestupu do Bílovic si začal Michal stěžovat na únavu, zřejmě se
začal projevovat spánkový deficit. Dokonce při jedné pauze ve stínu odmítl
pokračovat. Poté, co jsem mu pohrozil, že po dvou hodinách odpočinku mě bude
muset odnést a sám pokračovat nehodlám, přece jenom sebral poslední zbytky
sil a šli jsme dále. V Bílovicích jsme zastavili na osvěžení u studánky
(pořád pražilo slunce, za těch cca Mike:
Na Spálenisko se šlo do kopce lesem, bez přímého sluníčka, dokonce na nás
spadlo několik kapek. Byla to příjemná změna, i když únava samozřejmě byla
znát. Moc zážitků jsem už nevnímal, myslel jsem jen na cíl (zajímavé je, že
v těch nejtěžších chvílích jsem si připomínal, jak jsem se týden předtím
učil na příšernou zkoušku z Dějin ekonomických teorií a že teď na tom
vlastně nejsem tak špatně:o)) Klesání po asfaltce do údolí Říčky jsem už
zvládl v pohodě a dole jsem chytil asi třináctý dech, protože jsme ho prosvištěli
poměrně rychle. Zřejmě to vědomí, že od cíle už nikam nemusím mě hnalo vpřed.
Do něj jsme dorazili po 20 hodinách a 26 minutách, Korýši v čele
s Johnnym už nás vítali, dali nám musli tyčinku, glejt a tričko. Po dvou
pivech jsme se rozloučili a nastoupili poslední úsek cesty – naštěstí už MHD. George: Poslední
stoupání na Spálenisko bylo naštěstí ve stínu, dokonce během něj spadlo i pár
kapek. V Mariánském údolí Michal nasadil strhující tempo, taktak jsem mu
stačil; zdálo se, že káva zabrala. Oproti jízdě na kole (kterou jsem tam
párkrát absolvoval) jsme byli pomalejší, díky čemuž jsem optimisticky tvrdil,
že konec je každou chvíli. Nebyl, trvalo ještě přes hodinu, než se objevila
autobusová zastávka a cíl našeho pochodu. Shrnutí: Mike:
Příjemné prožití poloviny jednoho víkendu. Cestou jsem vypotil asi George: Pěkný výlet,
zejména noční pochod údolím Bobravy; od poloviny záleželo hodně na vůli a na
obdivování krás okolní krajiny nezbývalo dost sil. Děkujeme
Korýšům za pořádání této akce. |
|