Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz

 

Brněnské vokruch vokolo Štatlu

14. ročník

Odkazy na fotky a video: foto Johnny, foto LYNX, video LYNX.

Svoje zážitky z roku 2009 sepsali úspešní chodiči týmů LYNX, KN.org a Hlava Šamana.


Stovka za den, aneb jak jsme pokořili Štatl
(sepsal Mike z týmu LYNX)

Jsou tomu již tři roky, co jsem se poprvé zúčastnil této akce s krásným názvem „Brněnské vokruch vokolo Štatlu, aneb 100 kiláků za den“, tenkrát s tím přišel brácha. Byli jsme čtyři a nikdo z nás nevěděl do čeho jdeme. Nejdál se tenkrát dostal právě brácha, který se ocitl na 60 km. My ostatní jsme ani neplánovali dosáhnout cíle, neboť nám to připadalo jako nadlidský úkol.

Rok poté se nás sešlo asi 11 a tak jsme utvořili tým LYNX. Mým cílem tenkrát bylo 60 km a s vypětím většiny fyzických a všech psychických sil jsem dosáhl ještě o pár kilometrů dál. Z týmu se stali úspěšnými pokořiteli Štatlu pouze brácha (Lumír) a Ota.

Letošek byl již od samého začátku ve znamení rekordů. V týmu se nás ocitlo 16 a málem jsme byli rozděleni, neboť jeden startovací čas měl obsahovat pouze 15 chodičů, ale vše nakonec dobře dopadlo. Někteří se ovšem nemohli dostavit, nicméně místo nich se dostavili jiní a tak nás bylo stejně dost. Rekordní byl také počet lidí na startu, kterých bylo přes 260 a v neposlední řadě také rekordní počet lidí v cíli, kterého se dožilo více jak 60 účastníků. Já osobně jsem měl velkou motivaci dojít do cíle, protože jsem se vsadil o soudek piva a kdybych neuspěl, tak bych ho musel zakoupit já, ale naštěstí jsem uspěl. Ale to už předbíhám, vraťme se zpět na start.


Na startu

20:35 se blíží. Ještě plni optimismu vtipkujeme, že za 24 hodin si zde dáme pivo. Najednou vyrážíme na trasu a v týmu vládne dobrá nálada. Stejně jako loni se smějeme tomu, že už jsme v setině trasy a už nám chybí ujít jen 99% z celkové vzdálenosti. První vesnice zdoláváme bez problémů. Nicméně ještě před Šlapanicemi se tým trhá na dvě části, což bylo o hodně dřív než jsme očekávali, ačkoli naše tempo nebylo nijak závratné. Potkáváme starého dědu, který se nás ptá kam že to všichni jdeme? „Do Mariánského údolí“ kdosi odpověděl. Děda vypadal zmateně, když nám říkal, že to jdeme přesně naopak. No ale ujistili jsme ho, že jdeme tak trochu dokola.

Po nějakém čase přichází Žabárník a s ním první mezikontrola a vytoužené pivo. Zde se náš tým opět stal kompletním. A kompletní vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Míjíme Olympii, Modřice, kde marně hledáme kontrolu a Želešice, kde jsme zjistili, že už zase nejsme všichni a co víc? Že jsme z týmu dokonce poslední. A tak jdem do hospody na kofolu. S čelovkami na hlavách vcházíme do útrob místní putiky. Najednou zde všechno ztichlo, všichni se na nás otočili a měřili si nás pohledem a pak někdo z místních štamgastů neohroženě prohlásil: „To jsou ti........horolezci“. Pouze jsem se pousmál a zamířil k baru.


V Želešicích

Po krátkém odpočinku vyrážíme dál, ale bez Hlodka a Vlka, kteří zde zůstávají o chvíli déle. Ke kontrole u Annenského mlýna, dorážíme ve 2 hodiny. Po projití záznamů jsme zjistili, že před námi jsou pouze dva lidi od nás a mělo jich být poněkud víc. No co už? Dáváme si čaj a jdeme dál. Začínají být zřetelné první náznaky ranního svítání a já začínám cítím první náznaky rodících se puchýřů. Ve Střelicích s hrůzou zjišťuji, že je to opravdu tak. Potkáváme zde také Honzu a Kamila, kteří zde byli před námi a vypadají, že mají dost. Dost má také Zlatka, která se statečně držela s námi, ale také končí.


Střelice (zleva: Jarda, já, Ivuše, Lumír, Zlatka)


Střelice (zleva: bubák, pepe, Jirka)

Dál pokračujeme v 5 lidech s tím, že za námi je ještě víc jak půlka týmu. Nad Omicemi se objevuje příjemné překvapení v podobě mladých slečen rozdávajících RedBully všem co se kolem mihnou. Nicméně zde jsme se zastavili jen kvůli vyřízení kontroly a pokračovali dál. Když jsem dopil svého RedBulla, tak jsem si říkal, že by tu měl být někde odpadkáč. Ale orgové nezklamali a o pár metrů dál se skutečně objevil.


Při přechodu nad dálnicí D1 jsem se trochu utrhnul ostatním a zavěsil se za neznámého chodiče, díky kterému jsem bez bloudění v pohodě došel k Helenčiné studánce. Zde jsem počkal na ostatní a zjistil stav mých zhoršujících se puchýřů. Když došli, bylo mi sděleno, že brácha s Ivuší končí. Zde nás také došel Oťas s ostatními (bubák, pepe, Jirka). Tito tři v závorkách zmínění vyšli před náma a Oťas se přidal ke mně a taťkovi (Jarda). V průběhu dalších kilometrů to se mnou vypadá docela špatně, na levé noze mám několik puchýřů a cítím se, jako kdybych šlapal po žiletkách, které se každým krokem zařezávají stále hlouběji do masa (jé, teď se mi povedl krásný naturalismus). K Hradu Veveří přicházíme v 8 hodin ráno. První půlku tratě jsme dali přesně za 10 hodin, což bylo velice příznivé, až na ty moje puchýře.


Boj s puchýři

Další a další kilometry ubíhají, další a další bolesti přibývají. Před Jinačovicemi se náš pochod změnil v běh a začínáme předbíhat menší skupinky i jednotlivce, běželo se mi kupodivu dobře. V Jinačovicích jsme doběhli zbytek týmu a já opět kontroluji stav chodidel, protože jeden puchýř mě začal nesnesitelně bolet, proto ho přelepuji náplastí, ale to od bolesti nepomáhá. V tuto chvíli jsem si byl jistý, že už vydržím jen pár kilometrů a budu to muset zabalit. Pak jsem si náhle představil jak kupuji soudek piva kvůli prohrané sázce a řekl jsem si: „Tak to ne, to prostě nelze, to neexistuje“. Naučil jsem se bolest nevnímat, a šel dál. Zhruba na 70 km řeším další krizi s puchýři, naštěstí se taťka obětuje a půjčuje mi své trekové hole, díky kterým jsem se opět probudil. „Teď už se to nevzdává!“ říkal jsem si. Polívka ve Vranově mi přinesla mnoho užitečného, ale hlavně jsem na ni měl obrovskou chuť. Taťka s Oťasem vypadali úplně stejně jako na startu, jen já byl poněkud skleslý.
Počítám zbývající kilometry a v tuto chvíli jsem si začal velmi věřit, že to dám. Když jsem to vydržel do teď, tak už to dojdu. 15:30 přichází Bílovice a s nimi poslední mezikontrola, už jen kousek do cíle. Nohy necítím, jde se mi pěkně.


Cílová asfaltka

Závěrečná asfaltka nic moc, ale cíl už je velmi blízko. Přichází bouřka a s ní začíná pršet. Stále se navzájem předbíháme s se třemi dalšími LYNXy, nicméně jsme to my, kteří se do cíle blíží rychleji. Prší stále víc, ale zatím nás před silným deštěm chrání mohutné stromy čnící z Mariánského údolí. Posledních sto metrů. Slejvák jako prase. Proto běžíme a do cíle dobíháme v čase 22:01. Následuje úžasný pocit překonání sama sebe, a úžasný pocit vyhrané sázky. 15 minut po nás přicházejí tři další týmoví spolubojovníci. Podáváme si ruce, fotíme se a užíváme si ten skvělý pocit vítězství.

Závěrem snad jen to, že příští ročník určitě nevynecháme a opět se zúčastníme v hojném počtu. Děkujeme organizátorům za výbornou akci, členům našeho týmu, i jiných, s kterými jsme se na trase setkali a také našim rodinám a kamarádům za skvělou podporu při pochodu.


V cíli (zleva: Ota, pepe, bubák, Jarda, Jirka, já)
Mike

Brněnské vokruch vokolo Štatlu
(sepsal Fallen z týmu KN.org)

Naše cesta začíná už v autobuse do Mariánského údolí. Do mnohokrát použité linky postupně nastupujeme já a Baya, o kousek dál Onďa a nakonec i Hajaja a Tequil – poslední dva jmenovaní vybaveni voličskými průkazy a připraveni splnit někde cestou svoji občanskou povinnost. My ostatní jsme to stihli už odpoledne.

Vtipkujeme na téma vybavení a klobásky, poznáváme známé tváře v okolí a cesta na start rychle ubíhá. Jen letmo s Onďou procházíme naši pochodovou strategii. Náš cíl je opět posunout rekord, který v té době držím z předloňského Z Brna do Brna (16:27), který považuji za téměř na hranici svých fyzických možností. Nakonec se shodneme, že není čas ztrácet čas a na hrdinství už vůbec ne, a proto je třeba urvat co největší díl cesty, ještě z čerstva a za tmy, a tak se připravujeme ke svižnému nástupu.

U registrace to vypadá na velké srocení, ale fronta není až tak vražedná. Čas rychle utíká zvláště v příjemné společnosti Brambůrky, která sem přišla dělat reklamu Z Brna do Brna, a se kterou jsme se zapovídali. Nutné formality, rychlá kofola a hurá na start.

Hajaja s Tequilem jsou již 30 minut na cestě a Baya startoval před námi jen 10 minut. Máme tedy před sebou ještě pár známých tváří a mimo to celé startovní pole, protože jsme se takticky stáhli až do posledního startovacího „balíku“. Alespoň máme motivaci se propracovávat dopředu.


START: Mariánské údolí 21:00 (0 km)

Fasujeme razítko a ve 21:00 se vydáváme poklusem na jih vstříc vesničkám na trase a blížícímu se soumraku. Cestou potkáváme téměř okamžitě, ještě před prvním ze 45 trasových bodů, Bayu. Nechtělo se mu s námi běžet a tak jsme ho velmi záhy zase opustili. GPSka ukazovala průměrnou rychlost kolem 12 km­/h. Ani jsem nestíhal přepínat jednotlivé trasové body, takže vůbec nevím, kdy se setmělo.

S tmou teprve vyniklo množství světýlek před námi. Tequil i Hajaja už jsou taky někde za zády, a tak občas prohodíme pár slov s neznámými spoluchodci, které míjíme. Někteří se na nás dívají trošku škodolibě a šeptají si něco o přepáleném startu. Na desátém kilometru si uvědomuji, že možná mají pravdu, proto zpomalujeme a běh místy prokládáme chůzí.


PRVNÍ KONTORLA: Žabárník 22:20 (13 km)

Spolu s opadnutím počátečního nadšení a odlivem sil načerpaných předstartovní čokoládou opadá i průměrná rychlost, přesto jsme první část absolvovali za cca 1:20 v průměru těsně pod 10 km/h, což nás docela potěšilo. Potěšilo nás i setkání na Žabárníku s Gothmogem a Skalpelem, o kterých jsme ani nevěděli, že se vydali na stejný pochod.

Co nás nepotěšilo, byla středně dlouhá fronta, během které jsme nestihli ani kofolu, zato ale stihli, po řádném počátečním tempu, pořádně vytuhnout.

Skalpel a Gothmog projevili přání se k nám přidat, ale ve chvíli, kdy jsme se znova rozběhli, z tohoto záměru slevili a rozloučili jsme se. Od té doby jsme o nich už neslyšeli, ale s ohledem na to, že jsem Skalpela potkal nedávno ve slušivém tričku s logem pochodu, hádám, že byl úspěšný.

Cestou přes Modřice jsem zjistil dvě nepříjemné skutečnosti, jednak mě začaly bolet nohy, což znamenalo podstatné zpomalení a navíc jsem začal cítit na zádech vlhko (a na olíznutí i sladko), což mohlo znamenat jen jediné …

Na dalším kontrolním bodu jsem musel shodit batoh a vypít proraženou plechovku semtexu, která se mi z jedné třetiny vylila do batohu. Chemicky nadopovaná energie z tohoto driáku, za který by se ani zkušený zaklínač nemusel stydět, na chvíli eliminovala i problém číslo jedna, a tak jsme se vydali svižným krokem údolím Bobravy k dalšímu kontrolnímu bodu.


DRUHÁ KONTROLA: Annenský mlýn 00:45 (29 km)

Chvíli bloudíme sem a tam u Annenského mlýna. Váháme, kde přesně má být kontrolní bod. Čekali jsme ho ještě před krátkým úsekem po silnici. Nikde ani noha (Frikulíni, kteří se s námi poslední hodinu často míjí, v patách), nezbývá, než jít dál. Hned na odbočce značky ze silnice stojí auto a u něj vstřícná kontrola.

Zapisujeme se do archů a z krátkého pohledu je nám jasné, že jsme tu jako druzí. Za námi je tedy již celé startovní pole a první člověk na trati má jen půl hodinky náskok. Svižně se vydáváme nekonečným údolím říčky. Od vody jde chlad a zahřívá nás jen tempo, které se snažíme držet a poslední SMSky od našich nejbližších, kteří nám doma fandí a chystají se po půlnoci do postele. Takové štěstí nás dnes v noci bohužel nečeká.

Měníme baterky v GPSce a poprvé s ní bloudíme. Cestou do Střelic je zřejmě přeznačkováno a navíc na konci obce neznatelná odbočka kolem plotu. Vydáváme se promoklou loukou pouze za šipkou a za chvíli jsme zpět na trase. Modlil jsem se, aby mi nepromokly boty a mé modlitby byly naštěstí vyslyšeny, takže naše bloudění nás stálo jen trošku popálení od kopřiv.

Naším cílem je dohnat první dva chodce a dostat se na špičku. Když v lese nad Omicemi zahlédneme světýlka, radujeme se. Naše radost na chvíli opadla, když jsme zjistili, že se jedná pouze o kontrolu a že pronásledovaný pár si drží půl hodiny odstup.

Zklamání zmírňuje fakt, že kontrola v podobě RedBull káry byla vítaným zpestřením. Trocha chemie a povzbuzení ještě nikoho nezabila a tak se s vtipnou poznámkou RedBull hostesek, že si máme dát jejich senza drink, a že nám dá křídla, vydáváme dál po svých. (Velký dík organizátorům za tohle milé noční překvapení. Kdo by tuhle posilu ve tři ráno hluboko v lesích na dvaačtyřicátém kilometru čekal …)


TŘETÍ KONTROLA: Nad Omicemi 3:08 (42 km)

Podstatně zpomalujeme, nohy bolí čím dál víc. Další kontrola je někde u Hradu Veveří, cestou nás stále míjí Frikulíni. Jednou mi je, jednou oni nás.

Tady na nás dolehla krize. Momentální průměrná rychlost kolem 4,5 za hodinu nám nejen bere iluze o tom, že bychom mohli dohnat Maťa s Jardou, kteří jdou stále stejným tempem jako my, někde před námi, ale i o šanci na čas pod 16 hodin, který je naším cílem.

Už neodolávám Ondrovu nátlaku a baštím první pilulku proti bolesti kolene a nasazuju ortézu. Kupodivu to zabralo a tak se přidáváme do vleku vyklusávajících Frikulínů a naše šnečí tempo se v momentě téměř zdvojnásobilo. Překvapeni tím, že nám to ještě běhá, absolvujeme poklusem úsek z Helenčiny studánky až na Hrad Veveří, vyklusávající Frikulíny se nám ale setřást nepodařilo.


ČTVRTÁ KONTROLA: Hrad Veveří 5:22 (55 km)

Na Veveří zjišťujeme, že jsme si oproti prvním dvěma chodičům nijak nepohoršili, ani nepolepšili. To je vzhledem k zažehnané krizi povzbuzující. Sotva poděkujeme za schroustané sušenky, dobíhají na stanoviště i Frikulíni. Oni jsou snad nesmrtelní (Radek a dvě holky nám dávaly těžce na frak). Kopec na Hrad a do Bítýšky byla skvělá možnost jak je setřást definitivně. Poklusem nahoru, poklusem dolů, už jsou pryč? Nene, sále za námi. Rychlý výšlap na Tři kříže a další ohlédnutí. Poslední chvíle kdy jsme je viděli.

Naše odhodlání vrátit se zpět do tempa posílil ještě Jarda, kterého jsme o kus dál našli sedět na kládách a masírovat lýtka koňskou mastí. Sdělil nám, že Maťa je před námi jen asi 15 minut, a že jde sám. Mírný poklus z kopečka a v Jinačovicích před obchodem vidíme sedět dosud unikající hrot pochodu.

V právě otevřené samce jsme si koupili jediný energydrink, který tam měli (slovy jeden kus), seznámili se s Maťem, počkali na právě přijíždějící autobus, ze kterého nám vystoupila posila Vítek, a v nově vytvořené skupince jsme se vydali dál.


PÁTÁ KONTROLA: Jinačovice 7:10 (67 km)

Velmi záhy jsem zjistil, že jsem na tom se silami podstatně hůř než Onďa s Maťem, o Vítkovi, který spal až do rána, nemluvě, a tak jsem měl obavu, že je budu brzdit. Poklusával jsem za nimi, jak se dalo.

Vítek nám cestou předčítal vtipy proti trudomyslnosti, ale my jsme byli už tak trudomyslní, že jsme ho i přes jeho dobrodiní umlčeli. (I tak jsme mu velmi vděční za podporu, komu by se chtělo ráno v 6 vstávat a tisknout z netu vtipy pro takový trosky, jako jsme byli my …) Cesta přes Babu utíkala rychle, a to jsme ještě netušili, co nás před Vranovem ještě potká.

Těsně nad Vranovem k hájovně U Jelínka jsme došli souběžně s člověkem, který přicházel svižně z úplně jiného směru než my. Nijak na nás nereagoval, prošel kolem nás a zmizel nám z očí. Naše překvapení, když jsme ho potkali na kontrole ve Vranově, jak se zapisuje, bylo veliké.


ŠESTÁ KONTROLA: Vranov 9:19 (78 km)

Člověk, který nás došel ve Vranově, se zapsal pod přezdívkou Pittbul. To vypovídalo úplně za vše. Celou cestu šel sám se sluchátky na uších, vypadal svěže a sotva se zvedl, byl pryč.

Chvíli jsme po sobě s Ondrou a Maťem koukali, a pak jsme se zvedli a vyběhli jsme za ním. Na Zavíravou jsme vyběhli tak rychle, že nám to ani nepřišlo jako nejvyšší bod. Pittbula jsme pro tuto chvíli nechali za zády a když už jsme to měli do Bílovic z kopce, nezastavili jsme poklus až k památníku U Luži. Tam jsme si vyměnili ponožky a napili se. Tři minuty stačili na to, aby se Pittbul opět dostal před nás.

Hned jsme se dali za ním. Bylo vidět, že už to všichni bereme jako závod. Z kopce do Bílovic jsme to brali téměř sprintem my i on. Naprosto netuším, kde se to v nás vzalo. Bylo mi víc než jasné, že na Spálenisko to bude velký problém.


SEDMÁ KONTROLA: Bílovice nad Svitavou 10:53 (88 km)

Tuhle kontrolu jsme minuli. Otevřela se až asi půl hodiny po našem průchodu. Vítek nás opustil a tak jsme se na cestu do posledního kopce vydali sami. Kluci šli do kopce, jako by se nechumelilo, zato na mě přišla krize. Stoupal jsem na spálenisko skoro 30 minut. Ještě že na mě kluci nahoře počkali.

Mimo kluků nahoře čekal ještě jako cykloposila Tom, kterému jsme dali batohy a do závěrečné 10ti kilometrové etapy jsme se vrhli už jen na lehko. Poklus z kopce k Hornímu mlýnu už byl jen otázkou vůle. Nohy už jsem necítil, když puchýře se letos nedostavily. Zato klouby odcházely skoro všechny. Obě kolena kotníky i kyčle začaly pekelně bolet. Naštěstí byla cílová „rovinka“ Mariánským údolím opravdu dlouhá a rovná.

Cestou jsem zažil poprvé v životě křeče. Maťa mi naordinoval jednu hořčíkovou tabletu, ale to moc nepomohlo. U prvního rybníka se křeč vrátila a to do předního i zadního stehenního svalu najednou, takže mě poslala do kolen. Pár dřepů a rozhodnutí, že jestli nezpomalíme, skončím 3 km před cílem, byla v tu chvíli nejrozumnější volba.

Projít Mariánské údolí mi ještě nikdy netrvalo tak dlouho. Jediné, co nás opravdu hnalo dopředu, byl pohled na hodinky, který říkal, že máme čas hluboko pod šestnácti hodinami. To nás občas vyburcovalo i k poklusu. Závěr pochodu přivodil i vtipnou scénku, když jsme již téměř v cíli při výklusu potkali kamaráda, který se, nic netuše, vydal na rodinný kočárkovýlet. Když jsme mu na otázku, co tu děláme, řekli, že běžíme stovku, koukal na nás dost udiveně. Jeho výrazu nepomohlo, ani když jsme mu řekli, že už ji běžíme 15 hodin. Odpověděl nám, že stovka se přece nevyklusává …


CÍL: Mariánské údolí 12:29 (101 km)

Do cíle jsme dorazili 35 minut před prvním organizátorem na pokraji fyzických i psychických sil. Padli jsme do trávy, vyzuli boty a usnuli. Po jeho příjezdu jsme dostali limču, trička, ale hlavně glejt pokořitelů Brna.

Celkový čas 15:29 posunul náš osobní rekord téměř o hodinu a stal se z mého pohledu téměř nepřekonatelným.

Závěrem bych velice rád poděkoval organizátorům za zdařile připravenou akci pro veliké množství účastníků. Všechno klapalo jako na drátkách, nikde nebyla vidět ani známka chyby a k tomu velmi přátelský a vstřícný přístup ať už na kontrolách, nebo v cíli. Toho všeho si velmi vážíme a je to důvod, proč příště přijdeme určitě zas, pokud to nožky jen trošku dovolí. A pokud ne, rádi alespoň pomůžeme, abychom mohli říkat, že jsme byli u toho …


Za tým KN.org sepsal

Fallen

Z pamětí psích tlapek
(sepsal Skalpel z týmu Hlava Šamana)

Tenhle deník de facto nemá smysl. Možná se to bude hodit jako odrazovací prostředek, kdyby to někdo za rok chtěl jít zas (na bolest se zapomíná, na srandu ne :) ), možná se chci pochlubit tím co jsme dokázali, možná si to prostě sepsat… to je asi jedno. A navíc se člověk nemůže hýbat, na přemýšlení nemá sílu a něco dělat musím.


20:10 - Mariánské údolí – 0 km

Startovací čas známe, předem se registrujeme (a zapomínáme říct si o úplně první razítko ke kontrolám). Držíme se skupiny, díky tomu se nám daří příliš nebloudit a nezacházet. Gothmog krásně táhne :), docela to žene… zatím to jde, rychlost asi něco kolem 5km/h… Brzo zjišťuju že jsem hroznej idiot. Maličkou lahvičku slivovice pro nejhorší případy (mělo celou noc i den pršet) se mi po pár km daří rozbít, všimnu si toho pozdě a část batohu je nasáklá => líh je z nás cítit na notnou vzdálenost :) po celý zbytek cesty :)


22:20 – Žabárník – 13 km

Nehlášená kontrola u hospody, ale minule tam byla taky. Celkem nával, na téhle vzdálenosti ještě nikdo neodpadá, a tak je na razítko celkem fronta. Náhodou potkáváme Fallena, který startoval hodinu po nás a celou cestu běží ještě s jedním šílencem. Uvažujem, že bychom se k nim přidali. Gum navrhuje pár km běžet s nima ale odmítám :)… tož se rozdělujem.

Trochu škoda, za chvilku začaly ohňostroje a nám ve výhledu na ně bránil les na horizontu. Byla vidět sotva půlka… z výše položených míst před námi musel mít Fallen lepší výhled. Jinak se jde pořád skvěle, zatím nic moc nebolí, i když podle časů už asi zpomalujeme. Gum předává vzkaz a drbe mě za ušima :). Taky počítá, že tím že jdeme po kružnici, tak levá noha musí zákonitě ujít víc než pravá, a jak to zvrátit nebo dorovnat :).

Míjíme Olympii, procházíme Modřice, Želešice, někde za nimi kontrola a dostáváme čaj… pak mlýny, Radostice… skoro doma :X.


3:30 – Střelice – 38,5 km

Střelice, tady jsem minule umřel. Zastavujeme nad nádražím, sundáváme boty, jíme a chvilku odpočíváme. Někde touhle dobou už Guma možná pomalu začínala lehce bolet noha. Zjišťujeme, že střídavě předbíháme a necháváme se předbíhat pořád těmi stejnými tvářemi, odlišit chodce od normálních lidí v tuto dobu už není problém a občas se s někým i pozdravíme. Fallen už je bůhví kde…

Ze Střelic se opět šlo celkem hezky, měkká lesní cesta a do toho začalo pomalu svítat, už nebylo potřeba si svítit. Další nehlášená kontrola, tentokrát jsme dostali RedBull – rozhodně přišel vhod. I když s nějakou tou další chemií co bereme, už určitě denní dávky taurinu atp. musíme časem překročit… co nás nezabije…

Gumova noha se horší, mě zatím nic extra nebolí ale zpomalujeme. Po čase Gum přemýšlí, kde by se dalo odpadnout a kdy se doma někdo vzbudí, aby pro něho přijel. Pořád měním názor, jestli mám umřít s ním nebo ne… pak mě v jednu chvíli dostává, když z kopce prohlašuje, že z něho zatím nic důležitýho neteče a bolest je přece jenom pocit a ROZBÍHÁ se dolů… nakonec asi trochu zrychlujeme.


7:30 – Veveří – 55,5 km

Kontrola, občerstvení a Gothmog odpadá. Přemýšlím, jaký šance má člověk sám, ale jako cíl sem si dal, že dojdu minimálně 60. Pro Guma nakonec jede brácha, pokud se pamatuju. Dávám mu nepotřebné oblečení pro případ deště (stále neprší, naopak se potíme) a půjčuje mi pití a flastry, za což děkuju, a taky za skvělou část cesty :)

A tak sám… zjišťuju, že to nejde. Sotva pětikilometrovej výstup na Tři kříže, na nohách už fajnově cejtím malíčky a hlavně nemůžu dál. Nahoře se ale seznamuju s Krysařem a Martinou, kterým už taky někdo odpadl a berou mě mezi sebe. Martinu žene to, že před ní už je jenom sedm ženských. Krysař to už jednou došel a chce to dát znovu. Mají GPSku, skvěle táhnou a docela to ubíhá. Přidává se ještě pár lidí. Někde před pětašedesátým kilometrem se ale sobecky odděluju, začíná nás totiž tlačit čas. Startovali asi půl hodiny po nás, a už tak to mají dost na hraně (limit je 24h od startu) -> já bych se někde stejně musel oddělit. Ani sem se pořádně nerozloučil, Martina zaostávala a Krysař na ni čekal, tak sem šel.


10:30 – Česká (tuším) – 72,5 km

Pořád jdu, držím se jakési mlčenlivé party starých mládenců a asi jejich syna. Na chvilku tady stavíme doplnit vodu, staří mládenci vypadají že setrvají dýl, ale já bych i šel. Jeden kluk co se nás taky drží už od oddělení od Krysaře se taky zvedá, a tak jdeme. Tímto Tomášovi obrovskej dík – bez něho by to prostě nešlo dál. Vypadá, že s chozením má nějaký zkušenosti. Jde o holích a docela táhne, navíc si pamatuje cestu – už to taky jednou dal.


13:17 – Vranov – 78 km

Kontrola a polívka, radši volím lehčí vývar, abych ho cestou zas někde nevrátil. Hrozně zpomalujeme, nohy už konstantně bolí, takže to člověk ani moc nevnímá. Moc se nezdržujeme, pojíme, Tomáš poněkolikáté mění ponožky a jdeme. Hlemýždí rychlostí. Počítáme, jestli je ještě možný to takhle stihnout a já zas uvažuju nad tím, kde bych odpadl, což Tom zamítá, že to už se tady nedělá :). Kopce dolů sou nejhorších, už po jednom předchozím se mi nehorázně rozklepaly nohy. Teď už to prostě jenom bolí – svaly, šlapky, puchejře na malíčcích…


asi 15:40 – Bílovice – 87,5 km

Na dně. Zoufale. Okolí je mi povědomý, tady se minulej rok končili šifry co jsme šli s DJ … tak přesně před tou hospodou je kontrola. Lítostně koukám na vlak, co jede přímo do Brna. Nádraží je kousek a z hlavasu by se už nemuselo nikam chodit… ale Tomáš nekompromisně přesvědčuje, že 12 km před cílem se prostě nekončí, že to už se musí dát. Tak jdeme. Bílovice bylo poslední místo, kde se dalo rozumně odpadnout, už je to Do or Die… občas zpíváme, vhodně třeba Karavanu mraků, ale jinak na nic nemáme sílu ani dech.

Posledních pár kopců, nahoru to jde, ale dolů je to vždycky peklo. Tomáš už prý taky mele z posledního. Poslední kilometry sou po tvrdým asfaltu a pořád z kopce – to úplně odrovnává poslední zbytky nohou. Asi 8 km nám zbývá a Tom umírá – potkali sme autobusovou zastávku, takže si prý trochu odpočine, a pak buďto dojde nebo pojede domů. Loučím se, děkuju a vzkazuju pozdravy Krysařovi a spol., kdyby je náhodou potkal… A tak sám. Nohy bolí tak, že už to člověk ani nevnímá.

Chemie došla, ale stejně zrychluju. Nevím, na co teď jedu. Špatně si počítám kolik km do konce, s vidinou posledních tří se ženu dopředu, ale pak zjišťuju, že to bylo osm. Nakonec potkávám skupinu povědomých tváří, držíme spolu z posledních sil a pro zlepšení nálady začíná festovně pršet – ale tady už opravdu není kde odpadnout, nejbližší civilizace je na konci – aspoň konečně využiju tu pláštěnku. Tak jdeme…proč sou ty tři rybníky, co musíme minout, tak dlooooooohyyyyyyyyy….


18:52 – Mariánské údolí – 101 km

Tak nakonec s víc než hodinovou rezervou. Jsme asi poslední skupina co dokončila, za námi pár lidí ještě bylo, ale dost vzadu, a ještě pomalejší než naše hlemýždí chůze, ke které jsme se vybičovali. Dostáváme glejt, triko a blahopřání. Někdo zůstává vysedávat v hospodě, já zoufale doklusávám bus. V šalině pak postupně usínám a ve vlaku už prostě spím. Bohudík sem se v Silůvkách vzbudil… a málem nedošel domů.

Mimochodem, Fallen startoval ve 21:00 a doběhl 12:30, to znamená patnáct a půl hodiny oproti naším třiadvaceti. A od Tomáše jsem slyšel o ultramaratoncích, co běhají 400 km za dva dny nebo o soutěžích v BVV v pavilonu Z, kde se běhá na čas pořád dokola (6 – 48 h), jenom se mění směr … tohle už nejsou lidi :).


Skalpel

 

 

Akci pořádá

za podpory