Odkazy na fotky a video: foto Johnny, foto LYNX, video LYNX.

Svoje

Brněnské vokruch vokolo Štatlu 15. ročník Povídání o Bohušovi - vodiči první pochodové jednotky Tohle se o něm a Ríšovi psalo před pochodem v novinách ... ... a takhle to pak prožil Nechápu, co mne to zase napadlo. Po šesté (1999, 2000, 2001, 2005, 2008) jsem se postavil na start Johnnyho zajímavého pochodu. Tentokrát jsem vůbec nevěděl, co od toho očekávám. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku a to dorazit co nejdříve do cíle, ať jsem brzo doma a můžu se v klidu učit. I proto jsem vyrážel s první skupinkou a za úkol jsem měl držet se vepředu s „normálními“ chodci. Hned po startu jsme nabrali vražedné tempo 6km/h. Že zpočátku budou startovat spíše „pomalejší“ jedinci, se tak moc nevyvedlo. Ještě do Modřic docházíme prakticky všichni z naší skupinky v počtu 18 lidí. Dále se rozdělujeme na půl a v deseti tedy procházíme údolí Bobravy. Jirka Vala nás míjel v Modřicích, dva běžci pak v polovině údolí Bobravy. 30. km míjíme po 5-ti hodinách, ufff. Tohle tempo se mi vůbec nelíbí. Nastává pro mne důležité rozhodnutí. Proti nám se vrací jeden z chodců, že před Radosticema je potok, který nelze přejít a tak se vrací a do Střelic půjde po cestě. Všichni čekají, jak se rozhodnu. Všichni chceme jít zpět s ním. Napadá mne zavolat Johnnymu, neboť dle domluvy měl před kritickým místem čekat, ale nemám signál. Naštěstí mi někdo půjčuje mobil s jiným operátorem a tak se dovolám. Prý bude do 5 minut na místě. Jdeme tedy dále, vracející se chodec se však už zviklat nenechá. Na kontrole v Radosticích nás dohání ta naše druhá polovina. David Král nás míjí. Ve Střelicích si většina dává pauzu a tak pokračujeme jen v počtu 7mi chodců dále. Nevím, co jsem komu udělal, ale za Střelicema se mi v batohu vypnula GPSka, nad Omicema a pak za Kývalkou blbě odbočujem, takže si pár desítek metrů nadejdeme. Na Helence jsem 5:40 a do 6:00 dávám pauzu. Přezouvám se do suchých bot, a protože nemám představu, kdo kdy už z kontroly odešel, tak vyrážím sám. Terén znám, cítím se v pohodě a tak se pouštím do klusu. V přístavišti u Veverské Bitýšky zkouknu puchýře a za neuvěřitelné tepovky 135tepů/min vybíhám Tři Krize. Mám pocit, že takhle v pohodě už doběhnu do cíle a těším se do Vranova na polívku. V Jinačovicích nastává zlom, něco je špatně v mém kolenu. Vůbec nejde ohnout! Fyzicky jsem svěží, nohy nebolí, tělo nestrádá, mám všeho dostatek, ale koleno mne nechce pustit dále. Chvíli sedím a bojuji s myšlenkami. Buď to vezmu přes babu do Kr. pole, nebo slezu do České a pojedu busem. Vyhrává druhá varianta, přece jen je kapánek kratší. Ty 4km do České se belhám hodinu a půl. Nemám možnost přeskakovat vodní překážky, takže mám konečně zase mokro v botech. V České si říkám, že je škoda být hned ráno doma a že do osmi do večera mám dost času dobelhat se k polívce a třeba ještě i do Útěchova. Zase se mi daří zrychlit. Jsem zdeptaný spíše psychicky než fyzicky. U Jelínka začínám trochu cítit i druhé koleno a před očima vidím: game over. Uvědomuji si, že pochod je opravdu týmová spolupráce a na to, abych to zabalil, potřebuji někoho, kdo mi toto rozhodnutí odsouhlasí jako nejrozumnější. Stejně tak potřebuji někoho, s kým bych se mohl dobelhat do cíle. Ach jo, to mám za to, že jsem všem utekl. Ve Vranově mne dojde Ali a Fallen, kteří mne pak doslova dotáhnou do cíle. V hlavě mne však trápí myšlenky, abych mého rozhodnutí pokračovat v budoucnu nelitoval, pokud s tím kolenem bude fakt něco vážného. Nějak mne letošní pochod neuspokojil. Zpočátku jsem asi spoustu chodičů odvařil a ke konci se musel nechat „táhnout“ jinými. Kolenní klouby už jsou asi opotřebované a tak mi zbývá zamyslet se, zda už opravdu nepatřím do starého železa. Já však věřím, že se mi ty zrezavělé části nějak podaří promazat a napříště to zase budu já, kdo bude pomáhat ostatním chodcům. BoHuš A tohle sepsala Loudička Poprvé jsem chtěla vyrazit na „Brněnské vokruch vokolo štatlu“, už asi v r. 2001, ale nějak to tehdy nevyšlo. Letos mě na tuto akci upozornila má nejstarší dcera (to bylo v březnu), a tak jsem začala přemýšlet, že tentokrát to už půjdu zkusit. Hodně dlouho jsem váhala, přemýšlela, hledala na internetu-vzkazy, zkušenosti, povídání… Napsala jsem (26.5.)do Návštěvní knihy dotaz, zda mám šanci. Johnny mi odpověděl, že věk nehraje roli. A taky se mi ozval jeden pán, který už šel na tento pochod po třetí, poslal mi info, jak se má člověk vybavit atd. Až přišlo pondělí (31.5.), kdy končila registrace na internetu, sedla jsem si k noťasu, zaregistrovala se-a bylo rozhodnuto :-) Poté jsem celý týden seděla u map a studovala trasu, od Masarykova okruhu přes studánky (Helenčina, Ríšova) až po Jinačovice to znám, hodně jsme tam chodily s holkama, když byly malé, kolem přehrady, protože jsme bydlely v Bystrcu, takže přehradu a okolí máme v malíčku-chodily jsme tam pěšky i jezdily na kole. Naplánovala jsem si, že dojdu na Přístaviště do Veverské Bitýšky a tam to vezmu přes Chudčice a přes kopec domů, to už je jen 5 km, protože ty kopce potom, 157 m nahoru, 105 m dolů, 100 m nahoru, 104 dolů… - to mě deptalo už jen při pohledu na mapu, z toho jsem měla opravdu strach-a jak to dopadlo?: V pátek jsem nachystala věci do batohu-někdo psal, že mají být dvoje boty, jedny na noc, jedny na den-tak jsem to nachystala-někdo psal, že člověk má jít se zátěží, tak můj batoh byl opravdu velká zátěž!!! „Ale co už, nějak to zvládnu“ a vyrazila jsem. Do Mariánského údolí to šlo, to jsem jela vlakem a poté autobusem ze Staré Osady, už tam jsem zbystřila, autobus byl plný mladých lidiček a všichni se bavili o pochodu, zamyslela jsem se, kam to vlastně cestuju, když 25 mi bylo už hodně dávno :-) Vyrazila jsem na místo startu asi hodinu před tím než jsem měla odstartovat svoji dlouhou cestu nocí a dnem. Na začátku cesty jsem neznala ani človíčka, šla jsem se přihlásit na start a pak jsem si četla, co jsme při registraci vyfasovali-mapka, „protizabloudilový jistič“, zeměpisné, přírodopisné a kulturně historické zajímavosti okolí Brna. Můj čas startu byl 20:55 h, hlídala jsem si čas, aby mi „moje skupinka“ neutekla. Začátek byl v pohodě, můj jediný úkol byl udržet tempo a neztratit se hned na začátku. Tempo od startu cestou po silnici bylo téměř vražedné, kolem 6 km/hod. Brzy jsem začala přemýšlet, který orgán „odchází jako první“, když člověk zkolabuje, byla to fakt síla. Nejdůležitější bylo neztratit světýlka před sebou, protože už byla tma a v tuto chvíli by mi byla mapa asi na nic, ale naštěstí se ke mně přidal človíček, který celou cestu od startu šel za mnou. Nevěděla jsem vůbec kdo to je, ale pořád jsem ho cítila za zády. Asi po 6ti km cesty, když už se ztrácela všechna světélka přede mnou a hrozilo, že zabloudím, se ke mně připojil a začali jsme si povídat-šel to už po třetí, -v rukou měl trekové hole a - měl jít s předešlou skupinou. V tom mi došlo, že je to pán, se kterým jsem si psala celou dobu od okamžiku, kdy jsem napsala svůj první vzkaz do Návštěvní knihy. Hned se mi šlo lépe! :-) Trochu jsme zvolili tempo, už jsem se nemusela bát, že zabloudím, protože pan Jaromír znal trasu nazpaměť. A znáte to „ve dvou se to lépe táhne“, bylo to super, šlo se mi fajn, ani mi nevadilo to bláto, měla jsem přeci v batohu náhradní boty.  K první plánované kontrole jsme došli 0:45, dostali jsme razítko, dali jsme si čajíček (děkujeme organizátorům) a pokračovali tmou podle plánu. K druhé (nehlášené) kontrole do Radostic- 36,5 km od startu jsme došli před 4 h ranní, to už skoro začínalo svítat. Už tady jsem cítila zvláštní tlak v levé botě, ale nepovažovala jsem za nutné to řešit-stejně byla tma a nebylo nic vidět. Na této kontrole nám oznámili, že původní trasou se nedá jít, že musíme odklonem lesem, bláto tam bylo také, i když ne tak moc, ale byla tam navíc spousta popadaných stromů, takže to byla tak trochu překážková dráha, trochu nás to zdrželo (na tomto úseku jsem měla nejmenší rychlost-3,8 km/h ) ale jinak to bylo celkem v pohodě. Něco po čtvrté hodině ráno, když jsme se vyškrábali z lesa, už bylo krásně vidět, ten výhled od lesa na okolní krajinu byl úžasný!! Před pátou ranní hodinou jsme došli do Střelic (něco kolem 40ti km od startu) a tam hromadně lidičky odpadali a využívali vlak, nejvíce jich odjelo 4:55 a další dav se přihrnul k odjezdu 5:16. Tak jsem si říkala „taková škoda, zrovna když je vidět ta krásná krajina kolem, východ slunce, nádherné svítání, tak tolik lidiček to vzdává“ (kdo se vzdává, nikdy nevyhrává). Šlo se skvěle, už bylo vidět a blížili jsme se do míst, kde to dobře znám. Na další kontrolu-Helenčina studánka (51,4km od startu) jsme došli v 7:45, bylo krásné ráno a já měla naplánovanou výměnu obuvi! A teď přisel okamžik pravdy, jak jsem vyzula boty a sundala ponožku, hned jsem pochopila ten zvláštní tlak v botě!! Dva prsty mé levé nohy se rozhodly, že si vymění nehty no a aby mohl narůst nehet nový, nejdříve musí odpadnout nehet původní. Zalepila jsem si ty dva škaredé puchýře, dala čisté ponožky, suché boty a po půl hodinové pauze jsme znovu vyrazili. Nechápala jsem ty lidičky, co tam kolem pospávali, protože kdybych zalehla a usnula, tak.. už by byl konec pochodu. Od této kontroly se mi šlo opravdu skvěle, suché pohodlné boty (lepší než ty noční) a hlavně jsem šla úplně bez zátěže, můj nový známý-vodič, ošetřovatel byl od této chvíle i mým nosičem, vzal mi můj batoh a do svého přibalil ty špinavé boty plné bláta. Byl to prostě můj zachránce. Blížilo se místo, kde jsem měla původně v plánu odbočit z cesty a vydat se směrem domů-přístaviště Veverská Bitýška, ale nemohla jsem. Nemohla jsem to udělat kvůli Jaromírovi. Celých dlouhých 60km mi dělal společnost, vedl mě abych nezabloudila ve tmě, nesl mi mé věci, nemohla jsem to vzdát a nechat ho, aby šel sám (i když sám by to došel o hodně dřív, v roce 2009 došel pátý za 18hodin a 43 minut). No a tak jsme šli dál spolu a já už byla smířená, že budu šlapat ty šílené kopce, kamenitou cestu na Tři Kříže, 118m stoupání na Trnůvku, 105m klesání do Jinačovic, 100m nahoru do kopce Pod Sychrovem a zase dolů 104m, z kopce do České (71km od startu). Za celou cestu jsme šli kolem desítek hospod, ta v České byla první, kde jsme se zastavili, dali jsme si pivko a bez velkého zdržování jsme se dali na další cestu. To už jsem měla stres z těch kopců, jen když jsem si uvědomila, že pořád stoupáme blíž ke sluníčku-U jelínka 464m.n.m. a také už mě v té době bolel kyčelní kloub, takže už to přestala být procházka, ale bylo to tak trochu utrpení. Při těch bolestech už mi to šlo dost pomalu, pořád pod 4km/h, měla jsem naplánováno,abych to vůbec stihla, dojít do Vranova nejpozději v 15h. To se podařilo, došli jsme tam 14:22, dala jsem si česnečku, na tu jsem se docela těšila (díky organizátorům), a asi po půl hodinové přestávce jsme opět vyšli směr cíl! Ale to už byla fakt dost velká bolest, ke kyčelnímu kloubu se přidalo ještě koleno, to už sem si začala dělat legraci, že jdu do Mariánského údolí na Sraz invalidů, protože jsme cestou potkávali některé lidičky, kteří kulhali ještě víc než já. Ale myšlenka na to, že to nedojdu a vzdám 22km před cílem, mě ani nenapadla. Na poslední kontrole asi 7 km od cíle, bohužel jsem si zapomněla napsat čas, jsem si říkala, že to už musím zvládnout. Od Muchovy boudy jsou to už „jenom“ 4km, za normálních okolností ani ne na hodinu, ale když už má člověk v nohách skoro sto km tak těch posledních km je fakt utrpení. Ale zvládla jsem to-díky parťákovi, který se ke mně připojil téměř na začátku cesty a taky díky pevné vůli, nemám totiž ve zvyku se vzdávat. No a tak jsme to nakonec došli za 23h a 12 min, průměrná rychlost 4,54km/h. Byl to pro mě úžasný zážitek, skvělá organizace (díky všem co se podíleli na zdárném průběhu akce), nádherná příroda i když bylo bláto, skvělý parťák.. Doporučuji všem a v každém věku!! Ještě musím poděkovat Lumírovi, který mě z cíle dovezl až domů. Kdybych jela vlakem, nevím nevím, kam až bych docestovala a hlavně jak bych nastoupila a vystoupila z vlaku. :-) Zdeňka alias Loudička KDO SE VZDÁVÁ NIKDY NEVYHRÁVÁ JEN TEN VYHRÁVÁ, KDO SE NEVZDÁVÁ!!!!! BVVŠ pořádá za podpory Partneři BVVŠ: