Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz

 

Brněnské vokruch vokolo Štatlu

16. ročník

Van Handryd: 107 km za 25 hodin aneb jak porazit sám sebe

Vyprávění Garreta z týmu Frikulín

Martinovy zážitky

S plánováním letošního pochodu jsme začali už někdy na jaře. Jelikož loni jsme ve skupině o třech statečných pochod absolvovali, letos jsme už jen vychytávali mouchy:). Podařilo se nám do týmu sehnat 12 lidí, což jsem považoval za nemožné. Nakonec nás ale šlo jen 6 (samí strojaři). Složení týmu "Jako Prd" : Martin (já), Petr, Petr S., Béďa, Milan a Bazy.

Letošní ročník opět nezklamal a počet účastníků překonal loňský rekord, což s sebou přineslo potíže na startu (tím nechci obviňovat organizátory). Naše skupina šla hned druhá v pořadí (20:05). Tempo jsme opět nepodcenili a vyrazili jsme mezi -5-6 km/h. Bohužel jsme se nikdo nestačili protáhnout, takže to pěkně zavánělo nějakým (ne)čekaným úrazem.

Cesta ze začátku po silnici nebyla žádný med, ale daleko horší byl práškující traktor, který nám v Šlapanicích dodával "čerstvý" vzduch do plic. Nicméně cesta k první kontrole k Žabarníku trvající pouhé 2 hodiny a 15 minut byl více než slušný výkon. V Žabarníku jsem udělal kup svého života, to když jsem zjistil, že nemám chleba k řízku:). Čtyři krajíce, na které jsem stejně poté neměl chuť, za 20kč, to se opravdu vyplatilo:)

Cesta až do Želešic probíhala celkem bez problému. Avšak nohy se už začaly ozývat tím stylem, že při mírném sezení se jim přestávalo chtít pokračovat. Malé zaváhaní přišlo při hledání cesty do lomu. Loni jsme šli jinou trasu, tudíž úsek, který jsem viděl poprvé, mě lehce znervózňoval. Po vstupu do údolí řeky Bobravy jsem se nestačil divit, jak parádně se tudy jde, když zde není bahno (viz. loni). Při kontrole v Radosticích se držel náš tým stále pokupě a hlavně v docela dobré kondici.

Ve Střelicích nás stihli organizátoři natočit na kameru, přičemž záběr by mohl být instruktážní s názvem : ,,Jak se mění ponožky a dávají náplasti´´. Mimochodem tohle video bych pak rád viděl někde na stránkách;) Zde byl také správný čas načít první ,,energeťák´´. Čas jsme měli asi 3:20.

Cestou ke Kýválce začalo svítat, což s sebou přineslo trochu nadšení. Únava se sice začala na mnohých z nás už podepisovat, ale polovina týmu na tom byla fyzicky stále dobře. Po krátkém focení na mostě a sledování kamionů jsme vyrazili za Helenkou. Zde jsem měl největší obavy, jelikož loni jsem zde zabloudil a došel až do Žebetína, což dvakrát nepotěší. Zmiňované staré značení v jističi jsem po cestě také nenašel, ale když jsem viděl okruh, tak už to bylo v pohodě. Na Helence, kam jsme došli v 6:00, jsme si dali pořádnou snídani a doplnili už podruhé vodu. Nohy už tuhly jako čert a celou cestu k Ríšově st. jsme je museli přemlouvat.

Hrad Veveří poprvé naznačil, jaké kopce nás opět čekají a také bylo vidět pár pozůstatků po koncertu Třech sester (škoda toho termínu no:( ….). Po cestě kolem přehrady už bylo nepříjemné teplo, což se mimo jiné podepsalo na jednom z účastníků - Petrovi, který se nám vzdálil u Býtěšky na 300m a od té doby jsme šli už jen v pěti. Kopec od Tří křížů byl opět zabijácký, platilo zde heslo:,,zastavíš se a končíš´´. Naštěstí jsme ho zvládli bez újmy, teda až na jednu, ztracený Petr se ozval, že končí. Snad nebude naštvaný, když odcituji jeho sms : ,,Ztratil jsem se, došlo mi pití, začalo se mi chtít sr.. , nohy ztuhlý a ze sluníčka sem ko.´´

S pitím jsme také měli problémy, nechtěli jsme si ho brát před kopcem u Třech křížů, tudíž jsme spoléhali na Trnůvku. Zde ovšem byla studánka jaksi stojatá, tak jsme to raději neriskovali. Vodu jsme nakonec sehnali v Jinačovicích, kde jsme místního obyvatele poprosili, jestli by nám nenaplnil pět PETek. Moc nadšený nebyl, ale vyhověl.

Následoval opět zabijácký kopec Pod Sychrovem. Celkem mě rozesmál plakát pořadatelů na stromě, že nedoporučují dělat pauzu :D. Na vrcholku Bazymu volal kamarád, který si od něho mohl vyslechnout pár ostrých slov :-D. Zde mimo jiné Bazy řekl, že to dojde za každou cenu, což s faktem, že nás šlo stále pět, přinášelo slušnou naději na skvělý týmový výkon. Cesta do České a Jinačovic byla hrozná - teplo a bolest. K obchodu v Jinačovicích jsme dorazili akorát na zavíračku (11h). Bohužel už bez bratra Milana, který se nechal přemoci ,,bolavou klenbou nohy´´ :-D. Na zápraží u obchodu jsme leželi nohama vzhůru jak mrtvoly, škoda, že nezbyly síly na fotku. Divím se, že si prodavač, který mezi námi kličkoval s bednami, odpustil komentář. Asi je už zvyklý:-D. Bazy si stěžoval na hroznou bolest nohy a naše tuhnutí nohou a následné rozcházení připomínalo cestu 4 důchodců na revmatologii.

Další mojí obavou se stalo nalezení cesty k Jelínku, ovšem krepové praporky neměly chybu (tímto další dík pořadatelům). Cesta do Vranova se nesla ve velmi pesimistické náladě, možná způsobené tím, že až na mě to všichni už v duchu vzdali. To se potvrdilo U Klímů. Po mém naléhání, že už to je jen z kopce (Spálenisko jsem radši zamlčel) a že máme ještě 7 hodin, jsem nakonec alespoň Béďu přemluvil k poslednímu sebezapření.

Vyrazili jsme velmi pomalým tempem a Béďa s bolavým kotníkem a klackem vypadal jak Krakonoš, co má nejlepší léta za sebou :). Viděl jsem, že Béďa Spálenisko asi nedá a z obavy, že bych ho musel někde nechat, jsem mu radši dal Ibalgin, který ho doslova postavil na nohy. V Bílovicích jsme do sebe naládovali poslední zbytky hroznového cukru a vyrazili jsme.

K nevíře nás obou jsme Spálenisko dali celkem bez problému a Béďa se rázem začal cítit líp než já. Ibalgin asi zabral :). Dost mě rozesmálo, když před námi šel týpek, který neztrácel čas, a malou toaletu si dával při chůzi. Komu čest, tomu čest :-D .

Posledních 10 km opravdu stálo za to. Po posilnění libovolným množstvím mandarinek jsme se vyrazili prudkým sešupem dolu. Béďa mi vyprávěl, jak mu jednou únavou povolily vazy v koleně a on letěl na hubu. Měl jsem takový pocit, že se moje kolena se právě k tomuto chystají. Naštěstí se objevila rovinka ale s ní i cyklisti :Z. Neustále vyhýbaní se jim opravdu dokáže perfektně vytočit. Když se k tomu ještě přidá fakt, že žijete v domnění, že konec přijde za 4 km, a zjistíte, že to je kiláku 8, tak není divu, že toto údolí v hněvu proklejete. Poslední 4 km jsme šli vražedným tempem a vůbec jsme nechápali, kde na to berem síly. Těsně před cílem začalo pršet, ale to už nám bylo jedno, protože jsme seděli pod altánkem a dostávali glejt s tričkem;)

Při ležení v posteli, při mazání koňské masti od mojí přítelkyně a při bolesti snad všeho, co na nohách je, jsem slíbil přítelkyni i sám sobě, že za rok už fakt ne. Po ranním probuzení celkem bez větší bolesti o dalším ročníku opět uvažuji;)….


Martin - Lapi
Akci pořádá

za podpory