Výsledky pochodu jsou zveřejněny. Významnými týmy letoška jsou Agenti chodci, Beat Gary, Gettpal, HejaHejTrail.cz, krtkův dort a Whismátí fotroBĚŽCI. Gratulujeme všem. Na předání odměn se ještě domluvíme v návštěvní knize. ∴ Více na stránce Nejnovější zprávy.
Často
kladené
dotazy
Nejnovější zprávy
Výsledky 2017
Návštěvní
kniha
bvvs[@]vyskovnice[.]cz

 

Brněnské vokruch vokolo Štatlu

20. ročník – 2015

Fotky z pochodu a další

Fotky od orgů

Ford a Rambo na BVVŠ

Kvůli frontě na registraci vyrážíme směrem na Podolí s desetiminutovým spožděním. Pes Rambo kličkuje mezi protijedoucími cyklisty. Dosud nepochopil, že ho čeká 100km. Vyjdeme z lesa a stejně jako minulý rok váháme, kterou cestou jít do Podolí. Přidáváme se k většině. Zjišťuji, že mám v boční kapse batohu pivo. Rychle jej vypiju, aby mě netížilo. Předbíhám děvče se psem, protože chci, aby Rambo byl první pes v cíli. Spatřuji mladou chodkyni s krásnýma nohama. Řadím se za ni a zapomínám na svůj tým. Za Šlapanicemi potřebuji vymočit pivo, ale všude je spousta chodců. Pohledem se loučím s krásnýma nohama a začínám klusat, abych předběhl řadu přede mnou. Močím u stromu. Stmívá se. Připínám Rambovi světlo k obojku a pouštím ho z vodítka. Mladá žena močí v šeru kousek od cesty a myslí si, že není vidět. Sokolnice. Tma. Kontrola na Žabárníku. Pes očichává svíčky ve sklenicích. Předbíhám několik lidí a najednou nevidím nikoho před sebou. To je špatné, protože neznám trasu. Rozbíhám se, abych někoho rychle dohnal a zavěsil se na něj. Po 5 metrech zakopávám o kámen, padám a mám krvavé koleno. Znovu, tentokrát opatrněji, se rozbíhám, abych utekl smíchu lidí za mnou. Chrlice. Přidávám se ke svižně jdoucí skupince, jejímž členem je muž, který pokaždé, když nevíme kudy dál, pohlédne na hodinky a mlčky rukou pokyne správným směrem. Bolí mě záda. Modřice. Dva muži jdou z hodpody a leknou se svítícího psa. Za chůze pojídám proteinovou tyčinku. Noční život v Želešicích. Opilec se opírá o auto a močí. U Annenského mlýna dávám psovi napít a předběhne mě nekolik lidí. Pokračuju sám. Cítím nedostatek cukru v těle. Dostávám kapitulační SMS od jednoho člena týmu. Kontrola v Radosticích. Volím čaj s cukrem. Bohužel mám nárok jen na jeden kelímek. Pár minut odpočívám, dělím se s Rambem o polystyren a klepu se zimou. Střelice. Zavěsím se na dva slováky, kteří, znají cestu. Kývalka. Bolí mě koleno při sebemenším pokrčení, proto ho nepokrčuju. V bezradnosti zkouším běžet a zjišťuju, že při běhu to nebolí. Pes beží za mnou a zdá se, že ho to baví. Masarykův okruh. Oáza. Pohrdám glejtem polochodiče a jdu si pro párek. Čaje je tentokrát dost. Pes loudí kousek párku ode mě i ostatních chodičů. Ve všech případech úspěšně. Vyrážíme. U studánky naberu vodu. Spatřím srnu, utíká a Rambo ji pronásleduje. Blíží se Veveří, před kterým jsme se minulý rok ztratili. Zavěšuji se proto za skupinu lidí, kteří vypadají, že vědí, kam jdou. Cesta, kterou zvolili, mi připadala podezřelá. Poprvé zapínám GPS a zjišťuji, že jdu zkratkou. Proklínám podvodníky před sebou a vracím se na oficiální trasu. Po chvíli chůze na stromě nalézám tu neskutečně hloupě nakreslenou šipku, kvůli které jsme se minulý rok ztratili. Ukazuje na pěšinu vedoucí do lesa, přestože trasa vede dál po štěrkové cestě. Na zemi vytvářím šipku z klacků a šišek, abych zdůraznil správný směr. Veveří. Míjím místo, kde jsem se minulý rok svalil do trávy a skončil. Kontrola pod mostem. Na dece usíná chodec v modrém tričku. Zjišťuju, že jsem prvním chodcem se psem na této kontrole. Sedám si na trávu, krmím sebe i psa. Přichází žena s modrými vlasy, krásnýma nohama a přítelem. Odcházím. Tři kříže. Doplňuju vodu. Žena s modrými vlasy mě dohání. Povídáme si. Radím jí, ať přestane kouřit. Přidám do kroku a brzy potkávám ženu sedící na pařezu. Zjišťuji, že jde trasu Rh++. Její nohy nemohu posoudit, má návleky na lýtkách i na stehnech. Ale nohy, co ujdou Rh++, nemůžou být škaredé. Bavíme se. Je příliš rychlá. Jdu opět sám. Jinačovice. Obchůdek se zahrádkou. Nemají židle, já a dalších 10 chodičů leháme na zem. Kupuju pivo, zmrzlinu, banány a jídlo pro psa. Začíná být vedro. Vyrážíme. Samoobslužná kontrola. Vypiju půl litru kofoly. Česká. Dva muži si všimli mého kulhání a pobízejí mě, ať jdu s nimi, protože mají něco proti bolesti. Váhám, pak souhlasím. Lelekovice. Neskutečné vedro. Přehřátý Rambo si na ulici lehá do stínu a odmítá jít dál. Dávám mu vodu, lehnu si k němu a v pozici bezdomovce čekám několik minut. Pak jdeme dál. Na náměstí mě čekají muži s lékem proti bolesti. Stříkají mi sprej na koleno. Nevěřím, že to pomůže, ale nechci je urazit. Sedím pět minut, vstanu. Bolest je pryč. Vyrážím do kopce. Přidávám se ke dvojici mladá dívka, starší muž, zjevně příbuzenského vztahu. Nadávají na špatné značení. U studánky potkávám starší paní. Vyčítá mi, že trápím psa dlouhým pochodem. Kontrola U Jelínka. Děti hladí psa. Vranov. Kvůli vedru několikrát zastavuju a dávám psovi napít. Nad kostelem lehám ve stínu na lavičku, nastavuju budík a dopřávám sobě a psovi 15 minut spánku. Útěchov. Hospoda. Pivo a polévka. Nemají Kofolu. Nepříjemná servírka. Platím na baru, protože servírka mě přehlíží. Cestou do Bílovic se bavíme se s mužem a dívkou a přitom všichni zapomeneme na bolest. Dívka sbíra čtřlístky. Zpíváme Valašskou hymnu. Odpojuju se, abych načerpal vodu ze studánky A. Dyka. V Bílovicích čekám asi 10 minut na týmovou kolegyni, která mě od 60. kilometru soustavně doháněla. S ní přišlo děvče s batohem o váze 8kg. Po žluté do kopce. Vytářím si náskok, protože kolena mě bolí jen z kopce. Spálenisko. Přibližující se cíl dodává energii. Poslední kontrola před cílem. Pořadatelé se diví psovi, který nejeví známky únavy. Píchá mě v boku, příznak glykemického šoku. Prosím o sladkou limonádu a je mi vyhověno. Posední úsek je nekonečný. Kumuluje se bolest a frustrace. Seřvu psa za to, že pořádně neuhnul cyklistovi. Pak se mu omlouvám a podávám mu piškot. V rybníku se koupou převážně tlustí lidé. Zvažuju, že posledních pár kilometrů poběžím, ale nedaří se rozběhnout. Rychlost chůze se snížila na minimum. Vidím cíl. Zrychlím, přijdu blíž a zjišťuju, že to ještě není cíl. A znovu. Konečně cíl. Padám na zem a ujišťuju se, že tento pochod už nikdy nepůjdu. Týden nato už si pohrávám s myšlenkou, jak půjdu příští rok trasu Rh++.

A další zajímavé povídání najdete zde: Reportáž Elišky K tomu se hodí dodat její dovětek dopsaný následně do návštěvní knihy BVVŠ: Ahoj, přidávám svůj odkaz na reportáž z trasy Rh++. Berte prosím při čtení v potaz, že jsem skončila jako demoralizovaná a fyzicky zničená troska a že přesně v tomhle stavu jsem reportáž psala... Svoji chybu - že jsem nečetla propozice - si samozřejmě uvědomuji; a počasí šlo těžko ovlivnit. Díky vedru se tenhle pochod v mém portfoliu odlišuje od všech ostatních, protože obvykle mám tendenci docházet až do cíle, což se tady nepovedlo. Díky, že jsem si mohla zase jednou sáhnout až na úplné dno!
Akci pořádá

za podpory